Doba CORONAVIROVÁ a OVAHELP ..aneb, jak dál…
Nejsem lékař, ani odborník. Jsem jen člověk, občan, žena. Když v březnu započaly pronikat ze zpráv informace o ,,viru“, který je enormně ZLÝ, zbystřila jsem. Pak to ZLO i k nám ,,dorazilo“ fyzicky, uposlechla jsem tedy já i mé okolí všech nařízení. Nejdříve dorazila euforie. Denně se celý den sledovaly zprávy a čísla- nakažených stále více, 0 uzdravených, a začaly se objevovat číslovky mrtvých. Dorazila dokonce zpráva, že věštkyně XY se vyjádřila, že nemocných bude v ČR 100 a skončí to- ale….virus si asi spletl směr či nevzal na vědomí hranici naší země- neskončilo nic. Po pár týdnech jsme všichni začali přijímat data, informace a počty jako údaj v kalendáři- dva mrtví, 150 nových případů, jeden mrtvý….už nás to neohromovalo, člověk má velikou schopnost si na situaci zvyknout, patrně, aby přežil. Nebo máme vnímání vlivem doby, toho, čemu jsme denně vystavování tak obroušené, že nás jen tak něco nezastaví, nelekne?
Euforie typu: ,,to zvládneme“ mně vydržela asi 5 týdnů. Na šití roušek padly prostěradla a povlečení ještě z doby mé první svatby a výbavy, manžel mne zastavil až ve chvíli, kdy zjistil, že nemá málem čím povléct svou postel, neb i police s povlečením novým svítila prázdnotou. Pokazil se jeden stroj, rozhasil stroj druhý- ale naštěstí se již daly roušky- ÚSTENKY i koupit- za cenu poledního MENU luxusní restauraci jeden kus, ale coby člověk pro zdraví neudělal. Začaly se objevovat problémy. Rodiče volali S. O. S. – děti vlčili, školy zely prázdnotou. Podnikatele začali čerpat úspory, pokud měli to štěstí a nějaké měli. Představitelé vlády nám předváděli mnohdy psí kusy, alibismus, veliké úklony na letišti, u jednoho jeho EGO doslova utíkalo přes obrazovky způsobem přeohromným. Jeho- JÁ…vyřeším, zajedu a vím a ukažte mi…bylo varováním pro každého, kdo v sevření nařízení ,,žil“, kdo musel řešit za co koupí chleba, čím zaplatí fakturu. Myslím, že mnoho lidí na podzim velmi silně pocítí dopad restrikcí, až nastoupí povinnost zaplatit, doplatit mnohé. A to ještě nevíme, co s námi COVID plánuje… jakpak asi s tímto naši představitelé naloží….
Po 5 týdnech jsem už nevydržela domácí vězení a dohodla jsem se s dcerou, že ,,mne vezme tajně, aby muž nevěděl, na nákup potravin“. Jsem již starší dorostenka, důchodkyně, onko pacient- tedy riziková skupina, ale chtěla jsem vidět, jak to teď v tom obchodě vypadá. Vyrazila jsem o půl sedmé, aktualizovala jsem vzpomínky a zkušenosti ze školních branných dnů- kdy jsme se balili do sáčků proti jaderným útokům- nejlepší na tom všem tehdy byl v batůžku chleba s játrovou paštikou…, oblékla jsem tedy bundu, nasadila čepici, roušku s kopretinami, brýle, gumové rukavice…gumáky dcera pohledem zakázala… a vyrazily jsme.
Bylo to strašné!!! Bylo mi horko, a to jsem ještě nevstoupila do krámu, zboží mi klouzalo z rukou, velmi nepříjemně mi bylo z toho, že jsme my lidé od sebe odskakovaly jako stejné póly magnetu, strach byl cítit všude. Jedna paní mne postavila rázně s nadávkou do latě, když jsem dceři podala sáček s jablky na zvážení, že předbíhám, pak se mi omluvila- že to není poznat, kdo kam a ke komu patří.
Četla jsem, že se pár žen pochvalovalo, že jim někdo díky roušce omylem řekl ,, slečno“, já se po návratu uviděla- a měla jsem blízko k bezdomovkyni, zpocená, čepici nakřivo, modré rukavice, uslzené oči, vyděšený pohled, šmouhy v obličeji, jak jsem si gumovou rukavicí snažila utřít pot, splihlé vlasy s šedivými odrosty, neb kadeřníci měli stop stav, i oslovení paní málem nebylo možné. Uvědomila jsem si, že takový život by životem nebyl.
Před nemocí jsem byla v Číně, tam jsem se s rouškami setkávala na každém kroku. Byla jsem poučena, že Tam je to samozřejmostí, že i ten kdo má rýmu, chrání tím ostatní. Nechápali jsme to, a už to tu máme. Ale chápeme to? Jsme vůbec ochotni pochopit, přijmout, chovat se zodpovědně alespoň k sobě? Podotýkám- zažila jsem větu: ,,máte rakovinu“, myslím, že vím, co znamená dostat pecku do čumáku a vyděsit se preventivně k smrti. Ale jak naložit s Covidem?
Minulý týden mne jedna mladá slečna, na které nebyl umělý patrně pouze jen chrup (jen díky věku) nazvala hysterkou, protože jsem vstoupila do obchodu s rouškou- tehdy se nemuselo. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem pacient onkologie. Jen jsem vnímala, jak lidé mnohdy nerespektují druhého, natož jeho názor. Udělají závěr, a s výsměchem člověka zařadí. Já apeluji na všechny pacienty- ať je nařízení jakékoliv, chovejte se zodpovědně, je to to nejmenší co pro sebe můžete udělat. Dokud nám roušky stačí, dokud řešíme jen naše onemocnění, které se ještě řešit dá, pousmějme se nad soudy lidí, kteří žijí pouze pro vjemy veselé, kteří mají rychlejší pusu, než mnohdy vhodné je.
Znovu říkám, nejsem lékař. Ale vnímám co se děje. Viděla jsem záběry rakví na plochách hřišť. A ano, kamarádka, která pracuje v TV mi vysvětlila, že ti lidé vědí, jak reportáž udělat, aby šokovala, aby přitáhla pozornost…. Nejsem oprávněna říci co správné je či není. Jsem schopna posoudit, co udělám pro svou ochranu. A prosím: zkusme být my všichni méně kritičtí, méně,,chytří“, trochu pokornější. Protože jen tak se dokážeme dostat z tohoto ,průseru“ jménem Covid. Dejme si čas, trpělivost. Přestaňme šířit nepravdy, živit strach- to je vždy špatně!
Mluvím za sebe a je to jen můj názor: VY VŠICHNI ZODPOVĚDNÍ- kteří jste na svých místech především díky důvěře lidí- vnímejte nás. Obyčejné lidi, neb i VY jste totéž! Nevyužívejte jen možnost být vidět, slyšet, nepředvádějte nám dosah své moci chybami. Vždy se nejdříve zastavte a domyslete své kroky, pátek minulý týden jste na Moravě nezvládli! A mně rozhodně neuspokojí reportáž v TV, kdy jakási zaměstnankyně se slzou v oku vyjadřuje smutek nad tím, že by paní ředitelka, ten vzácný člověk, měla odstoupit, když je tak hodná, tak schopná a já nevím co ještě vše ta paní je.. Protože mi velmi vadí, že jako občan jsem vystavována mnohým chybám a zvráceným rozhodnutím, jako je nákup nepotřebných vyšetřovacích testů, roušek z Činy, které jsme sami s předstihem a darem odeslali tamtéž, vadí mi lži, že je vše pod kontrolou. Vadí mi, že jste nechali Karvinou doslova bez omezení, bez regulí k zvládnutí jejich problémů s horníky. Ale striktní omezení postihující nás všechny bez náhrady škody umíte udělat v pátek odpoledne bez varování, bez ničeho! Vše v životě musí být v rovnováze, já tu rovnováhu postrádám! Nikdo není zodpovědný za způsobené škody a promrhané peníze, je možné dávat omezení a zákaz, ale není povinnost zodpovídat se za chyby.
Přeji nám všem trpělivost, věřím, že se z toho dostaneme. Přeji nám všem možnost soucitu s lidmi, které tato situace postihne finančně a existenčně. Protože to bude ta pomoc, to znamená – společně to zvládneme. Nebojme se pomoci si navzájem.
S velkou úctou ke všem lidem, nejen zdravotníkům.
Zdeňka
