Na začátku byla otázka | OvaHelp

Na začátku byla otázka

Na začátku byla otázka: copak je tohle konec, a nebude to lepší?

Byla jsem 6 let doma. Domácí vězení z důvodu nemoci. V roce 2013 jsem doslova přestala chodit. Přišla naděje v podobě neuromodulace v páteři. Sotva jsem začala ,,běhat“ se dvěma francouzskými holemi, přišla další rána. Rakovina, plnotučný dárek s osmiměsíčním předstihem k padesátým narozeninám. Ve dvaceti jsem si myslela, že v padesáti končí život, že je člověk starý a důchodce. V roce 2015 jsem to vnímala sakra jinak! Stala jsem se špitálním turistou. Po onkologické operaci jsem musela odložit i ty hole, nebylo možné je používat, zbyla ruka manžela, bez ní to nešlo. Už jsem nebyla zdravá, samostatná, nezávislá žena. Veškeré výlety končily v různých ordinacích a na operačních sálech. Nejčastější povel, který jsem slyšela: svlékněte se. Můj obnažený hrudník -a nejen ten, vidělo tolik mužů- lékařů, zdravotních a radiologických pracovníků, že mám tuto nedobrovolnou, ale nutnou exhibici vybranou na čtyři životy dopředu. Začala jsem se bát chodit mezi lidi, aby neviděli, že jsem vážně nemocná, přestala jsem komunikovat.

Před rokem a půl jsem si jednou uvědomila, že mluvím s našimi psy a sama si i odpovím. Že se ptám naši kočky, zda již snědla maso a jestli ji chutnalo. S hrůzou jsem se rozhlédla, zda mne neslyší sousedé, ti by si asi řekli, té ženské přeskočilo J. Asi jsem z té stálé bolesti, samoty, strachu o život, stereotypu a beznaděje začala panikařit. Ale pak jsem si řekla: co když je nás, nemocí velmi omezených v běžném životě více? Co když je nás s tím strachem a beznadějí hodně? A můžu s tím něco udělat? A máš na to, když máš denně bolesti, až z toho někdy šilháš? Neuměla jsem si hned odpovědět. Jistě jsem věděla jen jedno: přece to nemůže být způsob dožití, musí být něco, co mne posune, přece dokážu ještě ,,pracovat“, být užitečná! Díky těžké invaliditě jsem se nemohla vrátit do normálního procesu.

Takže kdo může za to, že vznikl OVAHELP? Naše kočka a dva psi. A strach o zdravý rozum. A vztek, že to přece nemůže takto skončit. Že tohle přece nemůže být konec! Výsledek?

Koukla jsem se na vše jinak, začala jsem nemoc vnímat jako šanci něco změnit. Jako dárek v pravém smyslu slova. A dnes opravdu tvrdím- větší dar jsem v životě nedostala. Zní to jako klišé?

Při onkologické léčbě jsem začala zjišťovat mnohé, pro mne dosud neznámé věci. Totiž, jak plné bývají čekárny před onkologickými ordinacemi, jak málo mají lékaři času, aby se svým pacientům věnovali. Když rakovinou onemocníte, většinou vám nikdo nedokáže vysvětlit, co přesně potřebujete v tu chvíli vědět. A přitom chcete znát odpovědi na zcela konkrétní otázky: jaké mám šance?, jak dlouho budu žít?, jak mě bude vše bolet?, jak mi bude špatně? Prošla jsem si během léčby úplně vším, ostatně jako každý onkologický pacient. Vím, jak po základní léčbě přijde období, které jsem si pro sebe nazvala „já se nevzdám“. To začnete nakupovat různé drahé rádoby léčebné prostředky, které jsou naprosto k ničemu, začnete kontaktovat léčitele. Stejně tak nakupujete spoustu zbytečné literatury- mám asi 40 knížek- kde čtete pořád totéž. Nepřineslo mi to NIC! A tak jsem začala hledat centrum, kde bych se podělila o své starosti, kam bych s nimi mohla patřit. Kde bych našla odpovědi na otázky. Kde bych mohla přiložit ruku k dílu. Nemoc, to je především strašná izolace a samota. Já to tak rozhodně měla.

V Ostravě jsem nenašla to, co jsem potřebovala já. Nehledala jsem klub. Cestu mi ukázal manžel. Navrhl mi, abychom v domě, který vlastníme v Moravském Ostravě na Kostelní ulici, uvolnili prostory. A já abych v nich založila potřebnou organizaci. Velmi mi pomohla i má dcera Pavlína se svým partnerem. A tak vznikl OVAHELP. Se srdíčkem v logu, přesně jak to cítím, jak OVAHELP vnímám.

Jde o centrum pomoci onkologickým pacientům, jak máme ostatně také v názvu. Ovšem hlavním cílem, na základě mé vlastní zkušenosti, je to, aby zde našli zázemí nejenom onkologičtí pacienti, ale také lidé zdraví. Aby se spolu všichni naučili komunikovat. Zdraví by měli zjistit, že my, onkologičtí pacienti, nadále běžně žijeme, akorát máme za sebou docela drastickou zkušenost. Mohou přijít i rodinní

příslušníci onkologických pacientů, protože tato nemoc to bere šmahem a plošně, nám, pacientům obrací útroby a životy, těm kolem nás životy. Nikdo se nás nemusí bát.

A samozřejmě, profesionálové na námi pořádaných přednáškách je informují o hodně důležitých věcech. Přednášejí u nás onkologové, psychologové, praktičtí lékaři a mnozí další… Tři špičkoví lékaři OVAHELPU poskytli garanci, to je pro mne velmi zavazující. Jsou to lékaři, kteří mne znají jako svou pacientku, vážím si toho, že mi věří. Že mne chápou.

Moc bych si přála, aby se z OVAHELPu stalo místo, o kterém lidé vědí, že mohou přijít, pokud budou mít problém. Nemusíte jen volat, stačí napsat e-mail. Na mnohé akce je ovšem třeba se předem zaregistrovat. Dům není nafukovací, jde o to, abyste měli jistou židličku.

Já sebrala odvahu, abych to zvládla, mám ve všech místnostech pohovku, protože nemám fyzickou kapacitu a velmi často si musím kvůli stálým bolestem lehnout, abych mohla pokračovat v jednání se zastupiteli města, s lékaři, se psaním prosby o příspěvek apod. Ale i za těchto podmínek mám víru, že to má cenu, že to musím vydržet! A věřím, že mnozí seberete odvahu a dorazíte mezi nás. Nebo alespoň za mnou. Za jednou z Nás. I kdyby jen na čaj, popovídat si.

Nejsme klub. Nejsme kavárna. Nejsme anonymní internet. Jsme živí lidé. Zažili jsme to. Víme jaké to je. A chceme pomoci k tomu, aby se každý onkologický pacient vrátil do života s nadějí, aby nezažil osamocení, strach z nicoty. A aby se třeba ti zdraví díky informacím nestali onkologickými pacienty.

🙂 Z

Top