Jako onkologická pacientka si velmi dobře uvědomuji, jak je důležitá osvěta, prevence, jak důležité je o této nemoci otevřeně mluvit. A nechápu to jako činnost, kterou by měly dělat pojišťovny! Protože kdo ví o tomto problému více, než ti, kteří tuto nemoc přežili.

Já měla štěstí- já jsem po operaci, chemoterapii, radioterapii ( ještě dnes mi není jasné, jak se takové drastické způsoby léčby mohou nazývat TERAPIÍ), nastoupila i na rok trvající BIOLOGICKOU léčbu- ta sestává ze 17-ti dávek cytostatik, které dokáží konkrétněji působit na určitý karcinom (nádor), tedy laicky řečeno. Tuto léčbu jsem získala proto, že byla v této době tzv. na světě, vynalezena, vyzkoušena, měla za sebou mnoho let testování, prostě UŽ tu byla. A já patrně díky tomu ještě žiju. Nevím, jak dlouho, protože ještě procházím léčbou a především, moc dobře vím, že říkat: vyléčil se z této nemoci- je tvrzení odvážné. Spíše bych ten stav nazvala klidovým režimem.

Výtěžek z prodeje kytek jde z velké části právě do výzkumu. Na hledání možností léčby rakoviny, A ještě mnoho pacientů s různou formou rakoviny tuto možnost konkrétnější léčby nemá. Rakovina slinivky, kůže, plic- a mohla bych jmenovat dál, důležité je však to, že je třeba sesbírat kdejakou korunu, snahu, pomoc, aby měli lidé, kteří to umí prostor a finance pro tuto práci. A opět je zbytečné argumentovat: a co stát, a co farmaceutické firmy, a co ten či onen. Prostě by každý měl začít u sebe, každý malý dílek pomoci, sdílení, účasti může ve finále dokázat převeliké věci!

Letos jsme se rozhodli pomoci získat pro Ligu proti rakovině v Praze penízky na dobrou věc i MY- OVAHELPáci. Byl to 23. Ročník, tentokrát jménem rakoviny plic, zdůrazňovala se škodlivost kouření. A to nemluvím o tom, co my Ostraváci máme v ovzduší, na to jsou i cigarety krátké! Tedy pro nás téma aktuální minimálně nadvakrát!

Takže, nejdříve byl nápad- co takhle udělat to s programem pro lidi, nějak hezky, jako poděkování za to, že na sbírku slyší. Jo, nápad dobrý, ale práce neskutečná.

Přesto jsme do toho šli. Pečlivě jsme objednali potřebný počet kytek, veškeré materiály, trička, vizitky, plné moci, letáky, vaky, a…a…a…bylo toho opravdu velmi hodně!! Viděla jsem chvílemi žlutě a počítala i ve spaní. A Šárka, moje kolegyně se mnou.

Dojednali jsme s mnoha komunikačními kotrmelci i prostor v Karolíně. Manažeři centra nám dokonce sestavili spot pro jejich veliké obrazovky. Tím jsme také naše Ostravany informovali o našem snu-prodat kytičky za 200 tisíc.

Dojednala jsem program s mnohými umělci a kreativci z našeho regionu, kdy hlavní byla spolupráce s Jakubem Mazůchem – ten dokonce sestavil tanec pro tento den, a slíbil, že ačkoliv nemá moc volného času, tak přijede a roztančí Karolínu. A co víc- tento milý mladý muž si neřekl za vystoupení ani o jedinou korunu!!!!

A nejvíce mne dostal dětský sbor minimálně 60- ti dětí, to byl pytel blech, kdy na pokyn učitelky se doslova rozvrtěli na WC a do stanovených 5 minut byli zase ve stanoveném čase i tvaru na schodech- naprosto neuvěřitelná disciplína. S velikou úctou pohlížím na rodiče těchto dětí, že je vedou tímto směrem, k učitelkám, které vše co umí, předávají těmto dětem, kdy z nich dolují jejich schopnosti. A tento sbor ukázal, co umí! Byly i slzy!!! Hlavně moje.

Velmi pomohla paní Vlaďka Dohnalová: ta sehnala bubeníky, úžasné muzikanty, imitátora.

Pomohli herci z divadla- také zdarma.

Dojednali jsme dobrovolníky, kteří se uvolili postarat o program dětí.

Všechny vystupující si můžete dohledat v programu.

Ve dvou školách se nám přihlásili studenti, kteří se rozhodli pomoci s prodejem kytek. Studentů bylo celkem 25.

15 ze střední zdravotní školy- tedy budoucí diplomované sestřičky, a 10 ze střední umělecké školy- tedy budoucí umělci a kreativci.

Všichni studenti dostali i stovku na svačinuJ. Pedagogický dozor zajistily i třídní pedagožky.

Městská policie navýšila hlídky, kvůli bezpečnosti.

Přidaly se i úžasné holky kosmetičky, a před těmi smekám, protože to byly ženy hodně dospělé, tedy zralé, přesto sebraly odvahu a své síly a šly.

No a do počtu 45 lidí se přidali OVAHELPáci- pacienti s rakovinou, kteří procházejí léčbou, ale protože si moc dobře uvědomují, jak tato nemoc narůstá v rozsahu a míře četnosti, tak aktivně pomáhají ze všech svých sil všude, kde se dá. Doslova.

A pomoc nabídl i kamarád, Jiří TILL. Myslím, že o tomto muži ještě uslyšíme, protože opravdu umí, pozvedl náš den na vysokou úroveň s pozice moderátora. A neměl to snadné! Jen mne hledal dvakrát!

Vše tedy bylo připraveno a nastal den D.

Všichni jsme se oblékli dle požadavků LIGy, vybavili se vaky a taškami s kytkami , naložili jsme auta a vydali se za lidmi.

Ten den se asi Jaro pralo se Zimou o poslední možnost úřadovat, protože byla strašná zima a lilo celý den ! Studenti neměli šanci prodávat venku- to by bylo akorát na chřipku!

První mínus dne…

Dorazili jsme do Karolíny- nebylo ozvučení, nebyla připravena místnost na věci účinkujících. Přišel šéf z Karolíny, který má takové věci pod palcem, vše bylo domluveno, dohodnuto, jen jaksi tento šéf nic nevěděl. Komunikační šum? Nevím, nerozumím tomu.

Druhé mínus dne…..

Učitelky dětského sboru, který program zahajoval, dokázaly, netuším jak, bleskově zajistit ozvučení vlastní a začalo se na minutu přesně. Lilo, v Karolíně bylo díky nám žluto a pod schody stáli rodiče zpívajících dětí. Sem tam chodec, zákazník. Nevzdalo se to a děti zpívali nádherně!!!!

Mezitím jsme stihli i reportáž pro Českou televizi, která byla hlavním mediálním partnerem sbírky. Prostě, poklus a cval jedna báseň.

Vnímala jsem, že lidé se zastavují, ale zůstávají jakoby v odstupu, mimo dosah očního kontaktu, když se k nim rozběhlo žluté tričko s velikým úsměvem, nastal úprk. Stud? Nevím.

Pečlivě jsme den inzerovali, ale počasí vyhrálo. Lidé nedorazili.

I tak jsme začali oslovovat naprosto každého s prosbou o dvacetikorunu za kytičku.

Teď budu hovořit o svých kupujících. Bylo mnoho takových, co mne míjelo s hlavou zabořenou a ani neřekli NE. Ignorování. Bylo mnoho takových, kteří mi dali za kytku více, než dvacku- úžasné!

V jednu chvíli mi moderátor Jirka řekl: za Vámi je Nohavica! No, to dělat asi neměl, já totiž jeho písničky můžu, zejména Anděla. Co dělá, kam jezdí, co přebral a od koho, to není moje věc! On je totiž dospělý a svéprávný člověk! Pro mne je to básník, skládá slova do krásných vět, já toto neumím, o to více mne to zaujalo. A je ,,náš“, Ostravák. Tož jsem vyrazila, široký úsměv, starší dorostenka- nebylo moc čím zaujmout. Pan Nohavica byl zamračen, nedobře naladěn, ve spěchu, nicméně pokud mne nechtěl přerazit, zastavit musel, starší dorostenka zvítězila, stačilo být trochu odvážná a neuhnout z dráhy, jak se říká.

Pěkně jsem pozdravila, zmínila jsem, že mi neodpověděl na 4 maily ( ve kterých jsem prosila o účast na dni), a s velikým úsměvem a se slovy: prosím Vás- jsem mu nabídla kytičku. Pan Nohavica, velmi zamračen, mi sdělil, že tyto sbírky neuznává, že mi tedy dvacku dá- mezi slovy zněl soucit patrně nad mým věkem-, ale kytku odmítá, a utíkal dál s hlavou skloněnou. Děkuji pane Nohavico za příspěvek, já Vám moc přeji hodně hezkých dní s úsměvem na tváři a ještě hodně sil k napsání písniček, jaké umíte jen Vy. Protože kdo může soudit? Co je vlastně pravda?

Zmíním ještě jeden zážitek. Oslovila jsem s prosbou i jednu mladou ženu. Neodmítla mne, ale sdělila mi, že má jen platební kartu.

Tak jsem se usmála a připíchla jsem ji kytičku na klopu se slovy, že ji tuhle věnuji já, ať je zdravá, a ať se na chvíli zastaví, že máme program pro lidi, abychom jim poděkovali. A v tom přistoupila elegantní dáma, která s úsměvem sledovala program a již kytičku na klopě měla: jen řekla: já to za vás dám, a dala mi dvacku do vaku. To bylo tak nádherné gesto, že je mi líto, že si nepamatuji, jak tato dáma vypadala, jinak bych ji asi do smrti zdravila i úklonou hlavy.

Všimla jsem si jednoho muže, cca 40 let, zastavila ho budoucí zdravotní sestra, velmi milá holka. Dal studentce -počítala jsem to, 7 otázek, na vše odpověděla, držela kytičku s letáčkem, opravdu se snažila. Pán poté, co ho již přestalo bavit ptát se i na to, proč je kytka žlutá, požádal pouze o leták se slovy, že si to přečte a cestou zpět ji penízky dá. Poodešel, studentka již prodávala kytku dalšímu a já viděla, jak onen pán letáček zmačkal a zahodil hned za rohem na zem. Proč tedy ty otázky? Stačilo říct NE.

A musím zmínit i věc jinou. Všichni o nás věděli, v Karolíně běžely spoty. Přesto jsem na vlastní oči viděla, jak hrubým způsobem vyhazovali studenty z obchodů prodavači, opravdu často s nadávkami. A studenti se na mne otáčeli s otázkou v očích: vždyť jste říkala, že o nás vědí, že lidé tuto sbírku znají. Co jsem jim měla říct? Výsledek? Studenti nám na díky tomu pak prodej vzdali, tedy ani se moc nesnažili až na výjimky, protože jim to vzalo dobrý pocit. Moc přeji všem těm, kteří prodávající hrubě odbyli, kteří je hrubě vyhodili, pevné zdraví. Protože šlo převážně o lidi mladé, ještě jim nedochází, jak se rok od roku snižuje věková hranice nemocných, nějak si neuvědomují, že mají rodiče, přátelé, že i tito mohou onemocnět. Ale jednou jim to docvakne, věřím tomu.

A nešvar dne? Zaregistrovala jsem veliké množství cizích prodávajících, kteří na rozdíl od těch našich neměli vizitku s logem OVAHELpu. Na mu otázku, proč prodávají tady, když ví, že zde je OVAHELp a jeho lidé mi bylo těmi cizími prodávajícími sděleno: ale nás ze spolku ( jmenovali mi tři různé organizace z Ostravy) poslali právě sem s tím, že tu máte akci a my díky tomu prodáme bez práce a v teple moc kytek! Z toho je mi nanic, protože jsem opravdu dva měsíce inzerovala naši akci, ale NIKDO z jiných organizací se nepřidal, nepomohl, neprojevil zájem, nic. Takže zase jen využití příležitosti? Nějak začínám mít pocit, že tohle je v Ostravě normální.

Program. Vše šlo dobře, jen bylo strašně málo lidí. Procházela jsem Karolínou, sledovala jsem, kam až dosáhne zvuk mikrofonu a zaregistrovala jsem, že lidé sedí v kavárnách, boří hlavy do PC a telefonů, bez zájmu. Nakupují- bez zájmu a obloukem obcházejí prostor s našim programem. Na schodech jen posedávalo pár lelkujících lidí, pár dětských ,,spoluobčanů“,(a nebyli ve škole!), kteří měli ve tvářích otázku- co se z toho dá získat.

Když nastoupil v 17 hodin Jakub Mazůch- Není, kdo by ho neznal, pokud se alespoň trochu zajímá alespoň o Stardance. Velmi schopný kluk, pozitivní, opravdu umí. Přijel, začal předvádět kroky, sám mluvil na lidi přes mikrofon a přitom si všiml, že tančí, či tančit se pokoušejí jen naši studenti, jinak jen stojí lidé opodál a větší množství kouká z patra s rukama svěšenýma přes zábradlí. Tak poprosil dotyčné, zda by mohli alespoň tleskat? A co se stalo? Hádejte! Ruce lidí netečně visely dál, přece nebudou tleskat- zadarmo!!! Jakub tedy odtančil, co slíbil, s dětmi a svou partnerkou Míšou s taneční školy, poté odešel.

Takže- náš kytičkový den s programem pro lidi: neprodalo se ani z poloviny, co jsme chtěli. Lidé nepřišli. Mnozí, co v centru byli, neměli zájem se ani podívat na to, co jsme pro ně připravili. Jirka TILL mi řekl, že byly na začátku karamboly-ozvučení apod, ale jinak se den vydařil, přece…

A já říkám: udělali jsme vše, jak nejlépe jsme dovedli, snažili jsme se poděkovat, oslavit život, sdílet vše s lidmi. Ale nevím, co se to s lidmi stalo.

Už se jen umíme mračit, zkuste někde říct nějakou negativní větu a uvidíte, jak moc se rozhovor rozproudí, jak moc lidí se přidá. Protože stěžování si na absolutně všechno, se stalo málem národním sportem, kulisou našich životů. A že se někdo snažil pro lidi něco připravit? A chtěl to po nás někdo? Nechtěl, já vím.

Ale já už vím i to, že život je krátký, že není samozřejmostí zdraví, že i mladý je člověk jen chvíli. A že je důležité myslet na druhé, pomáhat, sdílet to, co může pomoct jiným. Že máme v regionu moc úžasných a schopných lidí, kteří umí, a chtěli to ukázat i nám všem.

Takže děkuji všem zúčastněným, kteří to vše pro Nás OVAHELP podstoupili, někteří i zdarma, ve svém volném čase. Děkuji všem, kteří si kytičku koupili. Děkuji všem těm, kteří se zastavili s námi pod schody, na chvíli, podívali se na program a třeba odešli s milou vzpomínkou a úsměvem do svých domovů.

A pokusím se už nikdy nic podobného nepřipravit. I když- já pořád věřím v dobro a lidi, takže můj slib zase tak vážně neberte, protože už od ledna příštího roku zase budu běhat a shánět lidi PRO DOBROU VĚC.

Zdeňka