OVAHELP hostem v Nemocnici s poliklinikou Karviná-Ráj

V dubnu se naše 4 členky OVAHELPU vydaly přednášet na konferenci Vyšší zdravotní školy v Ostravě.

Sebraly odvahu a pokusily se posluchačům v sále sdělit, co vše je během nemoci zvané Rakovina potkalo. Já tam byla taky. Protože jsem se domnívala, že je konference POUZE pro studenty -přednášeli i lékaři, soc. pracovníci apod., pojala jsem to za sebe spíše jako velikou prosbu směrem ke studentům, aby při své práci nezapomněli nás, pacienty vnímat především jako lidi se strachem a bolestí, aby na nás prostě byli hodní, a mám-li to říct bez obalu- aby nás alespoň vždy včas zakryli rouškou, prostěradlem nebo klidně i hadrem, protože nejčastější problém nás pacientů, je hanba z nahoty. A také jsem jmenovitě moc za nás všechny poděkovala lékařům, které my, OVAHELPáci známe. A musím říct, v hledišti bylo i hodně slz, jen jedna studentka o tři sedadla vlevo své kamarádce říkala, že Iva stihla zdrhnout… To znám ze svých studentských let taky, taky jsem občas stihla vzít, jak se říká ,,roha“. Jsem ráda, že jsou stejní jako kdysi my.

O přestávce ke mně přistoupila mladá žena s milým úsměvem. Bylo tam moc lidí, čas oběda, hluk, tak jsem jen postřehla, že je zdravotní sestra, že na jejím pracovišti se již klade veliký důraz na etiku a intimitu pacientů a zda bych s nimi, tedy za OVAHELP, chtěla spolupracovat. A pak přišel milý mail s pozváním do nemocnice v Karviné Ráji, zjistila jsem takto, že ona žena s úsměvem je vrchní sestrou na chirurgii, Mgr. Mesiariková Šárka.

Tak jsme se vydali do Karviné, trochu s obavou, co vlastně můžeme nabídnout, tak nějak uvnitř ve mně hlodala obava, že jde možná o omyl, ale můj pocit, že OVAHELP musí lidem s rakovinou přinášet cokoliv k zlepšení situace či života s nemocí byl silnější. Vrátila jsem se do této nemocnice po 34 letech, tam se mi narodila má milovaná dcera. A přiznám se, vzpomínky dobré to tedy nejsou, tehdy to v nemocnicích chodilo poněkud, jak to říci slušně- RÁZNĚ, bez projevu vstřícnosti a lidskosti.

Nahlásili jsme se na recepci, tam už o nás věděli, pak si nás vyzvedla ta úžasná vrchní sestra z chirurgie. Vedla nás nejdříve do ordinace, kde se vyšetřují ženy, přišla další, staniční sestra. Začaly mi vysvětlovat, co vše a jak dělají. Ve mně byla malá dušička, jen jsem si říkala, to bude trapas, oni si asi myslí, že máme zdravotní vzdělání, došlo k omylu, to bude tedy mazec! Sestřičky nás s klidem a úsměvem vyvezly na lůžkové oddělení, zase nám vysvětlily, co zde změnili pro pacienty s onkologickým problémem, ptaly se, co ještě mají přidat, či udělat- NÁS – Ovahelpáků. Začali jsme vysvětlovat, co nám pomohlo, když jsme byli na operaci my (já a Ivanka), všimli jsme si, že nemají fyzioterapeuta na pooperační cvičení zaměřené na operované uzliny- což je veliký a bolestivý problém žen. A sestřičky vše braly vážně!  A šlo se dál. Nevím, jak Ivanka, ale já si připadala jako delegace. Všichni nás zdravili, dávali najevo, že nás rádi vidí, naprosto všichni se usmívali… Já se soustředila na chůzi, aby mi moc neklapaly boty, bylo tam totiž všude veliké ticho.

Usadili jsme se v jejich zasedací místnosti, já jsem si jen pořád říkala, proboha, co já jim mohu nabídnout, to bude ostuda!

Vrchní sestřička, na které je vidět, že je profesionál, autorita, ale velmi empatická dala pokyny a do zasedací místnosti postupně vešlo několik sestřiček, domnívám se, že staničních sester. Všechny přišly s úsměvem a dávaly najevo, že se na nás těšily. Prostě normální holky! Tak úžasné, milé a vstřícné, až mi slova chybí!  Začali jsme si povídat, oni se ptaly nás, my jim sdělovali své zkušenosti, Ivanka byla naprosto klidná, dokonce poradila, ať do výtahu nechtějí s pacientem vjet s odrazem přes práh na první dobrou, jak se to stalo jí, díky čemuž málem fičela na sál od výtahu zpět, apod. Ano, i na smích došlo. Sestřičky vyprávěly o svých zkušenostech, dávaly podněty, každá mluvila za své oddělení, či úsek, bylo to naprosto úžasné. A pak se otevřely dveře a vstoupily dvě ženy.

Červené náušničky poznám kdekoliv na světě! MUDr. Heroková, která operovala i mne, a MUDr. Klimszová. Dvě úžasné lékařky, kapacity, které v Karviné operují, hned po dokončení operací dorazily za námi. Po náročném operačním dni!!! A povídaly si s námi také, vyptávaly se, co a jak děláme, a rovněž nastínily zájem o spolupráci. Vyprávěla jsem o OVAHELPu, proč to vlastně děláme, kterým směrem jdeme, bohužel jsem musela zmínit i pár nešvarů, které vyvstali díky netoleranci a závisti v Ostravě. Byla jsem překvapena, protože i takové lékařky na vlastní kůži občas zažívají neuctivost, hrubé jednání. Bylo zajímavé toto slyšet. Uvědomila jsem si, že i lékaři jsou lidé, nemocnice místo, kde je také rivalita, nesoulad, a že to vše může mnohdy personál taky pěkně vytočit do negativna, způsobit jejich nezájem a rozčarování z této náročné práce. Poznamenala jsem, že to nechápu, že neznám pacienta, který by např. o lékařce p. Herokové nemluvil s velikou úctou, že to snad ani není možné, že by nebyla ta úcta a respekt automaticky i u kolegů v nemocnicích. A víte, co se stalo? Tyto dvě naprosto bezkonkurenční lékařky, vlastně už dámy, starší dorostenky jako já, se objaly a s tím nejkrásnějším úsměvem, co jsem v posledních letech viděla, řekly: ale my to zvládáme a jedem dál. Slyšíte pacienti, lidi, kolegové? Tohle je pro nás, dokud je máme a mají chuť to nevzdat, máme my všichni šanci na život ve zdraví ještě větší!

Všichni tito lidé na chirurgickém oddělení v karvinské nemocnici, kteří mají náročnou práci, nám věnovali dvě hodiny času! Neskutečné!!!

Výsledek? Budeme spolupracovat, doladíme způsob, termíny ale v hrubých rysech již mohu říct všem našim klientů:

• Budeme pravidelně do této nemocnice jezdit za pacienty na besedy o vlastních zkušenostech s rakovinou, abychom jim pomohli a poradili jako lidé, aby lépe nemoc zvládli
• Budeme spolupracovat v zajišťování zdravotních pomůcek pro pacienty
• Budeme zajišťovat odborné semináře pro zdravotní personál, zejména v oblasti zlepšení péče a vztahů směrem k pacientům s důrazem na etiku, slušnost, lidskost, komunikaci
• Budeme spolupracovat v zajišťování mobilního hospice
• A mnohé další, věřte, že vám včas vše rádi sdělíme

Co říci závěrem: já i mí kolegové z OVAHELPu často hovoříme i o negacích, které jsme v nemocnicích zažili. Není našim cílem hanit lékaře, to rozhodně NE! Děláme to proto, aby se mohli zdravotní sestry, lékaři i ostatní třeba chovat jinak, aby nás pacienty vnímali jako lidi se strachem, bolestí a mnohdy s hanbou z nutné nahoty. Aby měli pochopení pro naše otázky, strachy, tápání, nejistoty. Aby lékaři i ostatní zdravotní pracovníci především zjistili, že když se svým sdílením a empatií získají důvěru pacientů, pacient udělá mnohem více proto, aby se vyléčil bez průtahů, bez rizika zkoušet třeba babské rady, či rádoby léčitele apod. A i obyčejné pohlazení, úsměv mnohdy udělá víc než lejstro plné pokynů co člověka čeká při náročné léčbě. Protože u této nemoci jde o čas. O důvěru. A o život!

MY OVAHELPáci  osobně známe  lékaře, kteří tohle vše umí! Když si projdete pár okének- všechny je tam máme a jsem hrdá, že je známe.

Resumé z návštěvy nemocnice v Karviné? Pan ředitel této nemocnice asi dobře ví, co dělá a na nemocnici mu záleží. Proč? Protože v této nemocnici operují i takoví lékaři jako je MUDr. Heroková a MUDr. Klimszová. Já být ředitelem, tak se i poperu, abych je tam měla!!! Myslím, že o tomto chirurgickém oddělení ještě hodně uslyšíme a nebojím se říct na základě vlastních zkušeností: Ostravo- máte možnost se něco naučit od lidí v Karviné, kteří pochopili, jak na to!

Holky, dámy, VY všichni ,,ze zasedačky“, děkuji.    S velikou úctou a respektem, Zdeňka