Když jsem po překonání toho nejhoršího, co obnáší léčba a průběh onkologického onemocnění začala uvažovat o založení centra na pomoc podobně nemocných lidí v Ostravě, nejdříve jsem kontaktovala Ing. Janu Drexlerovou. Tato úžasná žena stojí za mnohým kvalitním programem, ale především založila MAMMAHELP. Myslím, že není člověk, který by nevěděl CO TO JE.

Protože v Ostravě její pobočka není, navrhla jsem zastoupení a prostory. Říkala jsem si: už je to zavedené, v jejím duchu to rozvinu. Ale dozvěděla jsem se, že se to Janě v Ostravě nikdy nepovedlo, řekla, že to prostě bylo těžké, že narazila…vnímala jsem, že nechce… teprve teď, po roce práce v této oblasti už vím, co ji odradilo, a chápu- proč se definitivně v Ostravě odmítla realizovat. Popřála mi štěstí, výdrž a zdraví.

Sebrala jsem tedy odvahu a založila centrum vlastní. Osm měsíců jsme vytvářeli zázemí, logo, název, vizuální prvky, veškerou potřebnou administrativu spojenou se založením centra a další záležitosti, které nejsou vidět, ale bez kterých by nic nefungovalo. Protože Jana byla a je mým vzorem, tak jsem se v lednu, kdy už OVAHELP fungoval, vydala do Prahy, k nim do centra. Chtěla jsem Janu potkat. Přivítala mne žena s úsměvem ve tváři. Bylo vidět, že je unavená, ale vymezila si pro mne celé dvě hodiny času. Povídaly jsme si, vysvětlila mi, co vše v centru dokázali, na čem ztroskotali, co se vyvinulo mnohdy jinak, než chtěli apod. Mimo to mi zopakovala, že u nás, v našem regionu prostě narazila.

Poradila mi, kam a s čím je možné se obrátit, co je vhodné, co naopak není třeba vůbec, na co si mám dát pozor. Darovala mi spoustu materiálu, knížky. Provedla mne po celém centru, v každé místnosti byly její spolupracovnice. Každá mi s úsměvem podala ruku. Žádná rivalita, zášť, kyselý obličej. Všude vládla pohoda, příjemná a přátelská atmosféra a klid.

Odjížděla jsem s příjemným pocitem, navíc ujištěna: když nebudete vědět, volejte, pomůžeme. Odjela jsem díky Janě s přesnou představou toho, co vše ještě musím udělat, aby ta práce měla smysl.

A přiznávám, uvědomila jsem si, že má pravdu. I já jsem v plné síle pocítila něco podobného, jako ona- v Ostravě to bylo komplikované. Když jsem začínala, kontaktovala jsem já i má dcera mnohé, již zavedené spolky s podobným zaměřením, jako máme my. Ačkoliv MY jsme tu pro všechny, nemocné i zdravé, ne jen pro jeden segment nemocných. Přesto, potřebovali jsme někdy pouze radu, po rozjezdu centra jsme nabídli spolupráci, pozvali jsme členy jiných organizací na přednášky, měli jsme za to, že přece je jedno, kdo kam patří, že si můžeme pomáhat navzájem. Ale byl to omyl. Jsme vnímáni jako nevítaná konkurence. Každý tu rád tzv. kope sám za sebe. Nikdo nechce změny, mají zavedené systémy, stereotypy. To je v pořádku…. ALE! Přesně jak řekla Jana: tam to lehké mít nebudete.

Jen na první přednášku přišly, dvě členky nejmenovaného spolku, možná jen ze zvědavosti, jak to u nás vypadá, protože se již nikdy neozvaly, neobjevily. Já jsem je viděla ráda, byly to příjemné a usměvavé dámy.

Jsem stále přesvědčena, že ta nevraživost opadne, že se jednou navzájem poznáme, spojíme síly, pomůžeme si. Nemám totiž vůbec chuť ani sílu s někým soutěžit. O to přece na poli vážného onemocnění nejde. Ano, je možné, že my tady, na Ostravsku jsme trochu jiní, tvrdší. Asi proto, že jsme nedostali nic zadarmo, je tu mnohem těžší situace v oblasti sociální, pracovní, nemluvě o ovzduší a dalších faktorech. Ale neznám lidi srdečnější, empatičtější a upřímnější. Za tím si stojím. Jsme tvrdší, ale když o něco jde, dokážeme nemožné. Za poslední rok jsem díky OVAHELPu potkala takové množství kvalitních lidí, kteří již pomáhají, že to považuji za zázrak!

🙂 -Z-