Příběhy na stránkách OVAHELPu

Na našich stránkách zveřejňujeme příběhy lidí, kteří prožili rakovinu na vlastní kůži. Ne, nemám v úmyslu se tady bít v prsa s tím, jak jsem úžasná, a že jsem to vymyslela. Tento způsob, což jsem opravdu zjistila až nedávno, používá kdekdo.

Co je tedy u nás jinak? A proč to děláme?

Příběhy jsou od lidí živých, mnozí jsou již členy našeho centra. Jsou to fakta. Neslouží k tomu, abychom se zlobili na lékaře, abychom si vylévali zlost na zdravotnický personál, když se někdo nezachoval, jak jsme očekávali. Abychom se litovali. Abychom se v tom utápěli.

A píšeme pravdu. Než jsem uveřejnila svůj příběh, dala jsem ho přečíst jedné ženě. Ta se pohybuje na poli meditací a podobných aktivit, byť sama rakovinou prošla, mnohé, spíše málem vše, má nastaveno jinak než já. Až opačně. A ta mně řekla: jestli to tam dáte, já být pacient, tak si po přečtení vašeho případu rovnou hodím mašli. To mne vylekalo! Ale přesto jsem tam svůj příběh dala. Co chci od druhých, musím respektovat i já. Řekla jsem si, přece se nechceš stylizovat, přetvařovat, přece to neděláš pro popularitu! Přece musíš říct, jak to bylo!

Tak proč tam dáváme tyto těžké chvíle lidí, kteří nám takto projevují důvěru?

Myslíte si, že je to snadné? NENÍ. Např. případ Ivanky, v produktivním věku onemocněla rakovinou rekta. Je zvláštní- všichni HO máme, ejhle zadek, vylučování, když vše funguje, voláme hurá, ale když na to dojde, když se o tom má mluvit, co se stane? Ticho a stud. Ani zdraví nedokáží komunikovat bez ostychu. A Ivanka? Sebrala odvahu a řekla Vám o tom. Tak, aby ukázala vkusně a s citem, co to znamená. Co se může stát komukoliv z Vás!

Libor, mladý muž, rakovina prostaty. Znáte hodně lidí, kteří dokáži vykreslit tu těžkou chvíli s humorem, aby motivoval jiné muže: najdeš bulku, kašli na ostych, mazej k doktorovi! Trenky dolů! Jde Ti o život!

Renáta, zdravotník a pedagog, nebála se říct i o nešvarech negativního, mnohdy opravdu neosobního chování zdravotního personálu.

Nevyjmenuji Vás všechny, to není totiž to, co Vám chci teď říct.

Existují tzv. zavedené pravdy a polopravdy. Uvedu jich pár.

Mnohdy se tvrdí, že kdo zdravě žije, zdravě se stravuje (i když už se začínám ztrácet v tom, co vlastně zdravé je, neb i zde jsou módní vlny), má pravidelný nebo aktivní pohyb, myslí pozitivně, nemá nadváhu, v rodině rakovinu neměl a nemá, apod., ten NIKDY rakovinou neonemocní! NE?!! Tak si prosím přečtěte příběhy těch lidí, budete překvapeni, rakovina si totiž nevybírá, a já sama jsem vzorec jejího výběru nenašla.

Nebo: chlap a rýmečka = chlap umírá, houby vydrží, apod. Kde se to vzalo, že se říká: chlap přece nebrečí? Není to vhodné? Proč? Vždyť je to člověk. Má emoce, má city, stydí se, bolí ho to, jako kohokoliv, tak, co to jsou za řeči? Dámy prominou.

Nebo: to možná zažila většina pacientů s rakovinou a obvykle od lidí, kteří ji nikdy neměli: musíš myslet pozitivně! Bojuj! Já tyto dvě věty nemám ráda ani dnes, i teď mne rozčilují. Myslím si totiž, že nejde o boj, ale chuť žít, zvládnout to. Přijmout tu situaci, zamyslet se, co to mohlo způsobit, vzít si ponaučení pro sebe. Začít myslet na sebe, odpočívat, vyhnout se stresům, přehodnotit priority, nejít v ničem proti sobě, zlé lidi vyhnat ze svého života, a já nevím co ještě. Protože jde o život!

A je v pořádku, plakat, řvát, křičet, klidně i něčím praštit, když si nevíme rady, jak dál, a strachy se třepeme třeba o to, kdo nám vychová děti, když nemoc neustoupí. Vždy to je proces, má fáze, a ať

děláte, co děláte, ať máte třeba pět titulů, nebo jen základní vzdělání, ať jste v jakémkoliv věku, nic nejde přeskočit, obejít, obelhat. Jde jen o přijetí, uklidnit se v rámci možnosti, důvěřovat svému onkologovi, chovat se zodpovědně a MÍT SE RÁD. Zastavit se!

Proč ještě zveřejňujeme příběhy: třeba proto, abychom vám ukázali, jak jsme mnohdy narazili na hrubou sestru, nebo na nezájem lékaře. Protože i toto k tomu patří. Jak někdo musel půl roku čekat, než se domohl správného vyšetření, protože byl příliš mladý na to, aby to byla rakovina, a prosím vás, to jsou běžné problémy…Jak jsme kolikrát zůstali s pusou dokořán, když se nám stalo něco, na co nás nikdo neupozornil. Vždyť i lékař je jen člověk, není to stroj, není to Bůh. Takže- něco se vám nezdá, něco ve vašem těle je jinak, objevila se bulka, krev, jiná barva znaménka, bolesti a nafouknutí bříška delší dobu? Běžte k lékaři, nechte si vše vyšetřit. Protože rakovina v počátku nebolí! Naše tělo je moudré a dává nám signál!!! A co běžně děláme? Pilulka a jedeme dál! Já jsem nebyla jiná!

Všimli jste si, že lékárna je dnes spíše supermarket? Bolí vás hlava, chcete pilulku, musíte přece do práce. A nabídka? Celý regál, vyberte si. Třeba jen na bolení hlavy! Už jsou pilulky na vše a proti všemu, jsou na to i reklamy ve správný čas. Není to však jen potlačování příznaků? Umlčování těla, které nám říká: hernajs, mám tě dost, řeš to!!

Nechci jmenovat a dělat reklamu, ale jsou pojišťovny, které posílají lidem pozvánky na vyšetření formou bezbolestného! Testu zdarma!, který si může každý udělat sám, ve svém domově, bez čumilů, pohodlně, a ano, jde zase o ten náš zadek, no a co?! Takže rozesláno 100%, pro test dojde 12%!!!! a donese ho k lékaři se vzorkem 6%!!!lidí! Přitom rakovina tlustého střeva je jedna z nejčastějších a je těžké ji zvládnout, protože v měkkých tkáních to jde šupem!

Takže co? Lenivost, alibismus? Musíte na poradu? Musíte do týmu? Když to prošvihnete a onemocníte, zjistíte, že už nemusíte nic. Že se Vám obrátí život i útroby naopak. A že, světe div se, to i v té práci bez vás funguje dál. Divné, že? Co vlastně chceme? Kdo má převzít zodpovědnost za naše zdraví, když ne každý sám za sebe? Bůh? Lékař? Opravdu?

A nezlobte se prosím na mne, za tuto formu trochu mentorského projevu, já nejsem lékař, jen jsem žena, která se ještě léčí, ještě neví, zda to bude O. K., nebo K. O., ale která vidí, že v čekárně na onkologii už během těch 4 let moc lidi ubylo, už nejsou, přišli pozdě, už to nezvládli, už jsou na obláčku. Už vím, jak je člověk křehký a zranitelný.

Když mluvím s lidmi, kteří si prošli onkologickou léčbou, bez výjimky si sdělujeme, a je to takový úsměvný zvyk: operoval mně……můj doktor je……

Všimla jsem si, že každý, kdo řekne: mně léčí doktor Richter, je tak nějak rád, že do této skupiny patří. A každý přidá, to je tak hodný člověk, tak lidský lékař. Ano, i já patřím do tohoto klubu, a také říkám: úžasný a lidský doktor, špičkový lékař, jemuž je vlastní etika, respekt k pacientovi.

A já ještě přidávám, měla jsem štěstí neskutečné, já potkala těch výjimečných více a každý mi pomohl přežít a žít, musím je pojmenovat. MUDr. Heroková, primářka MUDr. Vymětalová, MUDr. Pernicová, MUDr. Záthurecká, MUDr. Bielnik, MUDr. Jašová, a především onkolog MUDr. Richter.

Čím jsou tito lékaři jiní? Nezapomněli být lidmi, a to je pro nás, pacienty tou největší přidanou hodnotou pro život po nemoci, je to naše veliká šance. Stačí říct: děkujeme? Děkujeme!

🙂 -Z-