Vaše příběhy – PRSA

Renata

JÁ A NEMOC

Rakovina, slovo, kterého se bojí snad každý. Nemoc si nevybíráte vy, ale nemoc si vybere Vás. Tato zpověď bude příběh ženy, matky, manžely a taky zdravotnického pracovníka, kterou si tato nemoc našla, a její život se změnil z minuty na minutu. Z pozice sestry, která zachraňuje životy, se stává pacient. …“příběh sestřičky“.

Nikdo, kdo si nezažije něco takového, nemůže pochopit, jak člověk prožívá, tak prudkou změnu ve svém životě.“

„Jdete na preventivní prohlídku a v žádném případě si nepřipustíte, že by vám mohli něco najít. Ve chvíli, kdy po vyšetření mamografem vám sestra sdělí, že by bylo ještě lepší udělat sonografii, protože výsledek není zcela jasný, začnete mít pochybnost. Pak vás položí na lůžko a lékař sondou zajede pod prso a začne mačkat knoflík a měřit nějaký stín. Jedním dechem vám sděluje, že by bylo „fajn“ udělat biopsii, že by se mohlo jednat i o rakovinný útvar. Slzy se vám začnou koulet po tváři a ani to, že biopsie bude provedena hned druhý den, vás neuklidní.

Zmatená a v šoku opouštíte vyšetřovnu, berete si do ruky výsledek a se sdělením, že zítra se na vás „těší“ vycházíte na chodbu. Celé tělo se třese, slzy tečou po tváři a v hlavě se vám promítne celý život, manželství, děti…

Venku nasedáte do auta, a přesto, že slzy vám brání soustředit se na cestu, startujete a vyjíždíte. K tomu všemu vytáčíte za volantem číslo manžela a úplně mimo a uplakaná mu sdělujete, co se stalo. Vůbec si neuvědomujete, že nemáte v takové situaci za volantem co dělat a že riskujete život svůj i ostatních.

A pak ten den přijde. Máte v ruce talismany, aby štěstí stálo při vás. Ale když vás paní primářka zve k sobě do ordinace a ještě ani nesedíte, jen stojíte mezi dveřmi a ona vám sděluje „tak ten karcinom tam je, hroutí se vám svět. „Proč já, proč jenom já, honí se vám hlavou a celé tělo se chová zmateně. Vyslechnete tupě informace, kdy vás paní primářka již objednala dopředu k lékařce, která vás bude léčit a za stejných podmínek jako před týdnem, sedáte do auta a se slzami v očích a telefonem v ruce voláte manželovi, aby přijel za vámi a pomohl vám v prvních minutách boje. Boje, který bude nakonec trvat celý celičký rok.

Přesto, že rozumíte problematice nemoci, protože jste zdravotnický pracovník, všechno je pro vás nové a hodně složité.

Nástup do nemocnice musel být vzhledem k přípravě k operaci na oddělení nukleární medicíny den dopředu. Odnesete si všechny své věci na oddělení a za chvíli nasedáte do sanitky spolu s dalšími dvěma ženami, které stihl stejný osud. Už během cesty se seznámíte a máte pocit, že ty ženy znáte již dlouho a že s nimi to zvládnete. Nebo je to jen obranný mechanismus, abyste to zvládla, ale vy ho přijmete, protože vám to pomáhá.

Průběh prvních pooperačních hodin je kromě silné nevolnosti standardní. Vizita.., a vy očekáváte výsledek. Budou nutné chemoterapie? A kolik? Budou nutné radioterapie? A kolik? Jak dlouho bude celá léčba probíhat? A ta hlavní otázka, která vás jako ženu trápí, přijdete o vlasy? Výsledek není naštěstí horší, než bylo očekáváno, ale přesto je vám sděleno, že budete muset podstoupit léčbu komplexně. Lékařka navrhuje 4 chemoterapie a 25 radioterapií, ale vše bude záležet na onkologovi. Znovu se vám hroutí svět. První den po operaci potřebujete odpočívat a ne myslet na to, co vás čeká.

Psychická stránka je jak na houpačce. Chvílemi silná a rozhodnutá bojovat, chvílemi klubíčko neštěstí, které o sobě pochybuje. Procházíte všemi fázemi prožívání nemoci a stále čekáte, kdy dojdete k fázi, kdy začnete akceptovat to, co vás potkalo.

Přicházíte v určený den na onkologický stacionář, kde vás čeká šok. Na chodbě se pohybuje kolem čtyřiceti lidí, někteří stojí v nějaké frontě a hádají se, kdo tam byl dříve. Někteří pokorně a sklesle sedí a na něco čekají. Někteří vypadají zcela zdravě, jiní naopak netají své problémy. Objeví se i několik lidí s onkologickým šátkem, který kryje jejich holou hlavu a někteří ho na hlavě ani nemají. Podléháte absolutní panice a nebýt ochotných sestřiček, tak se sbalíte a utečete.

Minuty, kdy lékař studuje operační protokol s rozsahem operace, a histologický nález jsou nekonečné. Nakonec zazní verdikt. Při navržení místo čtyř základních chemoterapií přidat raději preventivně ještě čtyři další a mnohem silnější se vám znovu podlomí kolena. Stejný šok přichází při rozhodnutí, že z důvodu jistoty, podstoupíte místo plánovaných 25 radioterapií 33. Slova lékaře, že kdybyste byla jeho příbuzná, tak by vám doporučil podstoupit takto rozsáhlou léčbu, „aby byla jistota úspěšnosti“, vám zní ještě dlouho. A přesto, že vás poučí o tom, že můžete samozřejmě tento rozsah léčby odmítnout, souhlasíte. Co vám zbývá? Máte rodinu, děti, práci a chcete ŽÍT.

A protože vaše „já“, nedovoluje připustit si myšlenku, že jste nemocná, rozhodnete se nenastoupit roční nemocenskou a budete podstupovat chemoterapie v pátky s tím, že se pokusíte zvládnout chodit do práce. Moc dobře víte, že vám v práci všichni drží palce a budou vám nápomocni. Chcete to zkusit. A to ještě nevíte, že se vám to opravdu povede.

 

Výběr paruky

Odpověď na dotaz, kterého jste se bála, chcete slyšet až nakonec. „Za jak dlouho mi spadnou vlasy?“ Odpověď lékaře vám vyrazí dech. Do sedmi až deseti dnů po první dávce chemoterapie. A protože ta „první dávka“ přijde už zítra, nemáte mnoho času.

Ale sobotní výběr paruky je pro vás spíš utrpením. Prodavačce zpočátku vůbec nedochází, že má před sebou životem zkoušenou ženu, která je na začátku svého životního boje a potřebuje podporu a ne nepochopení. Její odměřenost a neochota ve vás vyvolá opět paniku a slzy na sebe nedají dlouho čekat. Ještě, že máte s sebou svou rodinu. Teprve poté asi prodavačka pochopila, že si nejdete zkoušet paruku jen tak z rozmaru a její chování zcela změní. Nakonec si po vyzkoušení asi šesti paruk jednu vyberete.

Zahájení léčby, chemoterapie

Nastal den první chemoterapie. Na pomyslném metru si odškrtnete jedničku. Doprovází vás nejbližší člověk a to je váš manžel. Bere si dovolenou, aby vám mohl být nablízku. Jeho starost o vás je vám obrovskou oporou. Podporou, které se možná mnoha onkologicky nemocným nedostává.

Skvělý přístup personálu, přítomnost manžela a také to, že si odškrtnete již první dávku léčby, ve vás vyvolá absolutní zlom. Najednou víte, že tento nemilosrdný boj vyhrajete, že nemoci nedáte šanci, a že za ten rok budete opět zdravá. Vybaví se vám slova vaší lékařky v mamologické ambulanci, která zněla, „za rok budete v této čekárně sedět s úsměvem, to mi věřte“. Tenkrát nevěříte, ale nyní již ano.

Po třech hodinách opouštíte stacionář a připravujete se na to, jak váš organismus zareaguje na látky, které na jedné straně zničí rakovinné buňky, ale na straně druhé ničí i ty zdravé.

Příznaky na sebe nenechají dlouho čekat. Po prvních dvou hodinách, kdy se cítíte docela dobře, nastupuje obrovská únava a bolest v oblasti žaludku. Vzhledem k tomu, že se s komplikacemi počítá, jste vybavená spoustou silných léků, které především bolest žaludku a eventuální zvracení snižují. Únava je nepřekonatelná, a pokud jste náhodou vzhůru, jste jak omámená. Nic neuděláte, jen tupě sedíte a prosíte, ať už to odezní. Spíte až 18 hodin denně a tělo si dělá, co chce. Po třech dnech utrpení se zničehonic probudíte a cítíte se opět docela dobře. Únava odezní, bolesti se zmírní a nauzea ustává. Znovu začínáte žít.

Vlasy

Doslova hysterický záchvat pláče vyvolají první chomáče, které vám při mytí vlasů zůstanou v ruce. Žádné šetrné vypadávání po troškách. Prostě celé trsy vlasů a za 24 hodin máte téměř holou hlavu. Pohled do zrcadla je šokující. Nikdo, kdo to neprožil, si to neumí představit. Ještě, že máte vedle sebe tak silného muže a ten bere do ruky strojek a zbytky vlasů z hlavy vám vyholí.

Stalo se to o víkendu a netrvalo to ani 7 dní po první chemoterapii a bylo to tady. V pondělí se pak chystáte poprvé do práce s parukou na hlavě a tajně věříte, že si nikdo nevšimne té změny. A přesně to se stalo a mnoho kolegyň vůbec změnu nezaregistruje. To vás hodně povzbudí

a strach, že nemáte vlasy a paruka je prostě paruka, je tatam. Boj pokračuje a nyní věříte již zcela jistě, že to zvládnete.

Prožívání vedlejších účinků chemoterapií od první do čtvrté dávky

Psychická stránka je díky pracovnímu vytížení a obrovské podpoře doma a v práci dobrá. Jen při každé konzultaci, věříte, že chemoterapie nepoškodila mnoho bílých krvinek natolik, abyste mohla absolvovat další dávku v termínu. Po první chemoterapii se krevní obraz drží docela v normě, ale po druhé dávce jsou již leukocyty tak nízké, že jedinou možností, jak docílit správné hodnoty, je aplikace růstového hormonu. Znovu vyvstávají pochybnosti, jestli bude vše probíhat dle harmonogramu a vůbec si nepřipouštíte, že by další chemoterapie v dané termínu neproběhla. Lékaři na onkologickém centru se vám snaží co nejvíce pomoci.

Všechny první čtyři chemoterapie probíhají v termínu, i když někdy s podporou růstového hormonu. Negativní prožívání bezprostředně po léčbě se prohlubuje. Organismus je čím dál tím víc zasažen a ovlivněn léky vpravovanými do těla a únava, nevolnosti a silná bolest žaludku trvá někdy i 4 až 5 dnů. Ztratíte i ochlupení, sleze vám obočí, střídá se u vás zácpa s průjmem, prostě spousta nehezkých maličkostí. Ale vaše rodina je nejskvělejší parta, co jste si mohla přát a jejich láska a starost je vám podporou ze všech největší.

Stále si nepřipouštíte myšlenku nemocenské a ochota pracovního kolektivu a vedení vám nesmírně pomáhá. A taky teď už víte, že máte kolem sebe lidi, kterým na vás záleží a pro které je třeba tento boj vyhrát.

Vánoce se blíží a vy neuklízíte, nepečete. Nemáte na to náladu ani myšlenky. Ale naštěstí je štědrý den těsně před čtvrtou dávkou. A to je období, kdy je vám většinou relativně dobře, a tak vánoce zvládáte nad očekávání dobře.

Máte za sebou první čtyři chemoterapie a poslední dostáváte v období mezi vánočními svátky před koncem roku 2013. Víte, že máte za sebou první třetinu léčby a v lednu vás čekají další čtyři dávky, ale zcela jiné ve složení, v účinku a taky ve vedlejších příznacích. Začíná rok 2014.

Prožívání vedlejších účinků chemoterapií od páté do osmé dávky

Již při konzultaci s lékařem, který se vás snaží připravit na další spoustu komplikaci, které vás nejspíše čekají, po aplikaci další naordinované léčby se vám do očí opět vkrádají slzy. Od ztráty řas, postupného slezení nehtů, ischemických potíží v končetinách, silných otoků, ztráty chuti až po množství kožních poruch je výčet deprimující. Nevěříte vlastním uším a znovu musíte začít přesvědčovat sama sebe, že toto, vy přece zvládnete.

Ale i přesto si spoustu negativních komplikací musíte prožít a překonat je. Brnění v končetinách bylo velmi nepříjemné, ale dalo se zvládnout. Horší byly otoky a silná bolest a dušnost, která doprovázela jakoukoli chůzi do schodů. Po absolvování 5 – 6 schodů zastávka, počkat až bolest

a tlak v lýtku odezní a zase kousek nahoru. V práci si nezajdete ani pro svačinu. Ale máte kolem sebe hodné kolegyně, které vám pomohou.

Postupná ztráta některých nehtů, jak na rukou, tak na nohou, vás zasáhne jako blesk. Stejně jako vlasy, každá žena řeší své nehty. A tady není žádná výjimka. Stejně psychicky negativně reagujete na ztrátu řas. Opět vás provází pochybnost a slzy. Opět máte pocit, že jste na začátku a snažíte se zdůvodnit si, „proč zrovna já“.

V lednu 2014 byla aplikována první dávka druhé řady chemoterapie a stejně jako při té první vás čeká jeden odběr krve za druhým. Krevní obraz a především leukocyty klesaly na hraniční, až někdy dramatické hodnoty, ale přesvědčení, psychická stabilita a pevné rozhodnutí vybojovat si svůj život a zdraví zpět, bylo tak velké, že všechny aplikace léčby proběhly v předem určených termínech.

Stříháte pomyslný metr, odečítáte jednu dávku za druhou, do stacionáře chodíte tak často, že máte pocit, že je to váš druhý domov. Už se nebojíte, víte co dělat, co vás pokaždé čeká, jak to bude probíhat. Znáte všechen personál, nebojíte se zeptat, když vám není něco jasné. Situace se mění ze dne na den a mílovými kroky se blíží termín poslední chemoterapie. Najednou je březen 2014 a vy jdete „naposledy.“

Máte pocit vítězství, ale léčba pokračuje dále. Chemoterapie se stávají minulostí a vás čeká 33 radioterapií a 33 každodenních cest do neznámé nemocnice.

Stav organismu po ukončených chemoterapiích se stabilizuje a vy se vydáváte na svou první cestu za novou léčbou. Jedete do nemocnice, kde jste nikdy nebyla. Nevíte, co vás čeká, nevíte, jak budete na léčbu reagovat. Opět vás doprovází váš nejbližší člověk, manžel. Opět si bere dovolenou, aby vám byl nablízku. Tentokrát ještě vlastním autem jedete na první zaměření CT, které je pro zahájení radioterapie nezbytné.

Než manžel zaparkuje vůz, vstupujete sama do moderní přijímací haly oddělení radioterapie. Za pultem sedí dvě sestry a ani jedna nezvedne ani oči, aby se zeptala, co vás přivádí. Vyplašená, se zeptáte sestry a ta jen odsekne, že ona dělá odběry, tak běžte vedle. Sestřička vedle se na vás ani nepodívá a jen rukou ukáže k automatu na poplatky, ať náhodou nezapomenete a ať si tam někde sednete, že zavolají.

Mezi tím přijede sanitka a do haly vstupuje skupinka seniorů, kteří evidentně podstupují podobnou léčbu. Šátky na hlavách nebo i bez nich. A znovu je to tady. Panika, strach z neznámého, vás málem donutí k útěku. Slzy si opět derou cestu ven a jedinou záchranou je manžel, který právě vchází do dveří a ví, jak vás uklidnit. Naštěstí se ve dveřích ordinace objevuje milá, mladá sestra, která se k vám chová přesně tak, jak v tu chvíli potřebujete.

A další šok. Tři muži, dva radiologové a lékař. Nikdy před tím vás nenapadne, kolik mužů uvidí vaše prsa.

Poprvé v životě využíváte služeb sanitních vozů a v příjemném doprovodu řidiče a sanitáře odjíždíte na svoji první dávku ozáření. Stejně jako při prvních návštěvě jsou sestry na recepci odměřené a chovají tak neprofesionálně, jak jen to jde. Máte pocit, že si vůbec neuvědomují, na jakém oddělení pracují. To, že člověk s onkologickou diagnózou musí zvládat těžký boj především sám se sebou a ne s neochotným personálem, je jim asi cizí.

Jiné to je v ozařovně, tam naopak personál přesně ví, jak s vámi pracovat. Ale i tam je velký počet mužského personálu a váš ostych musí prostě stranou. Vzhledem k tomu, že celou léčbu odstupujete bez nemocenské, jediným problémem je domluvit si termíny ozařování. Asi s tím nikdo nepočítá a termíny vám nasazují, jak jim to vyhovuje. Ale i tady vám nakonec personál ozařovny vychází vstříc a v odpoledních termínech vám vyhoví. Je to hodně důležité, protože radioterapie si postupně začíná vybírat svou daň a vy nemáte náladu se nikterak dohadovat. Stačí už jen to, že sestry na recepci po celé dva měsíce nemohou pochopit, že v dokumentaci máte omylem napsáno, že budete jezdit soukromým vozem a vy si jezdíte sanitkou. Každodenní boj a vysvětlování nebere konce.

Postupně se připravujete na nejpodstatnější komplikaci, která vás čeká, a to je spálenina ozařovaných míst. Informace, jak ošetřovat radiací popálenou kůži se velmi různí. Jste z toho zmatená, ale nakonec zase pomůže váš nejbližší. Lékař vám mast schvaluje a spolu s Bepanthenovou mastí se snažíte popálené prso a okolí, co nejvíce ochránit.

A řešíte další problémy. Znovu se vrací únava, ale větším problémem je to, že chodíte do práce a podprsenka je téměř nemyslitelná. Kostice máte zakázané a přesto, že si koupíte sportovní pružnou podprsenku, každý tlak látky je velmi bolestivý a poškozuje, už tak narušenou kůži. Změníte šatník a místo upnutých hezkých halenek nosíte volnější, abyste alespoň trochu zakryla to, že musíte mít místa, kde podprsenka tlačí vypodložena jemným krytím, abyste to všechno zvládla.

I přesto, že plníte vše, jak vám nařídí, začne poškozená kůže mokvat. Prý je to běžné a bylo by „divné“ kdyby se vám to nepřihodilo. Už toho všeho začínáte mít dost. Jste unavená každodenním cestováním (i když sanitky jezdí přesně na čas), bolest je každodenní součástí života, celá ozařovaná oblast vypadá, jako kdybyste na sebe vylila hrnec horké vody. Pomalu přestáváte věřit, že bude někdy ten slibovaný konec.

Naučíte se žít s únavou, s bolestí i s neustálou změnou. Zvládnete pravidelné kontroly, spoustu odběrů krve i občasnou neochotu zdravotnického personálu. Naučíte se přijímat velké množství informací a pracovat s nimi. Odečítáte každý den a z čísla 33 je najednou číslo 5 a pak 0. JE KONEC. Píše se datum 5. 6. 2014 a léčba končí, a vy už si jen přejete, aby se popáleniny rychle

zahojily, abyste si přejela prsty po hlavě a ucítila, jak vám rostou první vlasy, abyste mohla zase vzít do ruky řasenku, aby vám co nejrychleji dorostly nehty, aby neustálá únava přestala ovládat vaše tělo a aby už se vše vrátilo do starých kolejí, tak, jako když jste byla zdravá.

Teprve nyní si uvědomujete, co jste dokázala. Kolik slz muselo stéct po vaší tváři, abyste došla až k cíli. Je to cíl prozatímní, protože vás čeká ještě spousta kontrolních vyšetření, pravidelných odběrů a návštěv u svých ošetřujících lékařů. Zvládla jste první a nejtěžší etapu a teď pevně věříte, že se v těle v žádné buňce už nic neobjeví.

A když konečně máte na hlavě první centimetry vytoužených vlasů je vám doporučeno, že tyto první vlasy, by se měly ještě aspoň částečně oholit. A zase panika. Říkáte si „to ne“, už chci vypadat jako žena, zajít si ke kadeřníkovi a klidně mu zaplatit, co si bude přát, jen ať má co česat. Sundat konečně paruku, ve které je v létě neuvěřitelné horko nebo se ráno jen tak zlobit, jak vypadáte rozcuchaně.

Rodina je vám obrovskou oporou a jsou vám stoprocentně nablízku. Nesmíte sice na sluníčko, nesmíte do bazénu, nesmíte k moři, ale to nevadí. Užíváte si každý den, kdy se dostáváte opět do pohody. Spíte, nemáte bolesti, nebolí vás žaludek, máte chuť k jídlu. Neřešíte, zda máte průjem nebo zácpu. Dorůstají vám nehty, vlasy, řasy, obočí, otoky opadají a nohy začínají sloužit, tak jak mají.

Díky za lidi kolem vás. Především rodině. Manželovi, který byl a je oporou číslo jedna, ale i dceři, které je teprve 16 let a její přístup k vaší těžké nemoci a zodpovědnost, byly a jsou vzhledem k takovému věku neuvěřitelné. Nikdo by nikdy neřekl, jak může šestnáctileté dítě neuvěřitelně „dospělácky“ zvládat nemoc své milované maminky. To samé platí i o synovi, ale jeho vyšší věk už to, že to zvládne, předurčuje.

Díky všem v práci, protože bez jejich pomoci, byste rok seděla doma na nemocenské, a to při vaší povaze, byste taky nemusela vůbec zvládnout.

Dík tomu, že vlastně existuje léčba, která vám pomůže. I když její agresivita vůči celému tělu je hrozná. Ale existuje, a dá se zvládnout.

Ale vy už nepláčete, teď už věříte, že bude dobře. Že budete zdravá a budete moci všem, kteří vám stáli po boku po celou dobu VAŠEHO boje, vše vrátit.

Jestli se člověk změní? Stoprocentně i když jste zdravotní sestra. Priorita zdraví vyšplhá na pomyslný žebříček hodnot vysoko nad všechny ostatní. Nezabýváte se některými všedními „hloupostmi“. Věci, které vás předtím rozčilovaly, neřešíte. A když nastane nějaký problém, řeknete si „když mi sdělili dg, bylo to mnohem horší“.

„ Nemoc si nevybírá, ale záleží na vás samotné, jak se k ní postavíte a s jakými lidmi se při jejím řešení a léčbě setkáte“. Jsem zdravotník a právě některé rutinní přístupy personálu jsou

ve chvíli, kdy bojujete o svůj život pro vás klíčové. Ovlivňují vaše chování, myšlení, psychiku i rozhodnost bojovat. A nad tím, by se všichni, kdo ve zdravotnictví pracují, měli velmi zamyslet“.

Je vyhráno, dobojováno a nyní už jen budete věřit, že už se to nikdy nevrátí.

 

Renata Křížová

Radmila

Roky 2017-2018 byly pro mne velmi negativní. Bylo mi 46 let. V dubnu 2017 jsem zjistila v podprsence, že mi teče z pravého prsu nažloutlá tekutina. Myslela jsem si, že se mi udělala vyrážka a prostě vytekl hnis. To se však opakovalo, vždy po vymáčknutí mi začala z bradavky téct i krev. Nějak jsem na to nebrala zřetel. To už byl květen a m é velmi dobré kamarádce Majce diagnostikovali karcinom prsu. Velmi silně jsem to s ní prožívala. Měla jsem o ní velké obavy. Doma měla 2 děti, stejně jako j á. Vše co jí dělali, jsme spolu konzultovali. Měla jsem velmi podrobné informace o této nemoci. Svěřila jsem se jí se svým problémem. Na její popud jsem šla ke gynekologovi. Ten si myslel, že mám zánět prsní žlázy. Pro jistotu mě poslal na mamograf. V srpnu na vyšetření mamografem a následně sonem mi sdělili, že to nevypadá dobře. Druhý den následovala biopsie. Pak nekonečných 14dnů čekání. Verdikt zněl karcinom prsu. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Nikdo z naši rodiny neměl takovou diagnózu. 27. 9.2017 jsem se ve Vítkovické nemocnici podrobila celkovému odstranění prsu. Nádor byl malý hormonálního typu. Stačil však v jedné axile metastázovat. Neměla jsem chemoterapii ani radioterapii. 5 let budu brát Tamoxifen. Můj velký dík a obdiv patří paní MUDr. Humeňanské. Je to žena na svém místě a vždy mě povzbudila a dodala další sílu to nevzdat. Na onkologii chodím k MUDr. Teglové. Je to velmi milá a schopná paní doktorka. V těžkých chvílích mi velkou oporou byla kamarádka Gabka a Majka, která přesně věděla co se ve mě odehrává. Můj muž se k tomu stavěl, jako kdybych měla chřipku. Žádná podpora, povzbuzení, nic. Věnoval se práci a svým zájmům. V květnu 2018 po příjezdu z lázni jsem mu přišla na milenku. To byl pro mě takový šok, jaký jsem nezažila ani při zjištění diagnózy. Děti a Gabka s Majkou mi velmi pomohly. Byly mým hnacím motorem. Samozřejmě jsem se neobešla bez pomoci psycholožky. Naše manželství nakonec trvá, díky psycholožce, u které jsme si mnoho věcí vyříkali. Měli jsme pěkný vztah s občasným mráčkem. Vše je o komunikaci. Je třeba říkat své potřeby. Nikdo do vás nevidí a vy do nikoho taky ne. To byl náš velký problém.

Radmila

Zdenka, nemoc v roce 2015

V tom roce jsem byla před prahem padesátky. Měla jsem za sebou 2 těžké roky s nemocí, 4 operace páteře.

Pokusím se popsat, jak to šlo, jak se to vyvíjelo. Chci ukázat mé chybné úsudky vycházející ze strachu a nedostatku informací. Aby se jiní mohli vyvarovat stejných chyb a netrápit se jako já. Nefungovala jsem ze strachu už předem. Dnes jsem dál. Už vím, že nemoc je šance na změnu. Nemoc mi přivedla do života velmi hodné lidi: MUDr. Herokovou, ta mne operovala. MUDr. Richtra- mého onkologa, který na mne dává pozor a nezapomněl ani při své lékařské odbornosti být člověkem, tento lékař mne léčí, jak nejlépe dovede a je to špičkový lékař! MUDr. Pernicovou, která mi karcinom našla, protože je velmi pečlivý lékař. Zdravotní sestry z Jičínského stacionáře- které mají pro všechny vždy úsměv a milé přijetí. A tak bych mohla pokračovat dlouho.Pro mne bylo ale nejdůležitější mít vedle sebe manžela a dceru.

V prosinci 2014 mne začal dost intenzivně bolet pravý prs. Ostře, hluboko uvnitř, zejména při jakékoliv psychické ,,nepohodě“. Já se snažím vždy nejdřív najít odpověď na problém sama, prolítla jsem tedy internet, ale hledala jsem tak, abych se ujistila, že to nic není. A tak jsem našla to, co jsem najít chtěla-že někomu to způsobila páteř. Viděla jsem, co jsem vidět chtěla. Cítila jsem trošku úlevu. Po měsíci přišel neklid, protože se bolest stupňovala. Objednala jsem se na mamograf. Doktorka se pro jistotu chtěla podívat přes sono, mamograf nic neukázal, ale ty bolesti nebyly v pořádku. Během vyšetření začíná vyslovovat podezření, že hodně vzadu něco vidí. Hned navrhuje biopsii.

Jdeme domů, na papíře stojí: ,,nelze vyloučit maligní tumor“. Jsou to slova, která ve mne vyvolávají strašlivý strach. Bojím se vyslovit i název té nemoci.

Je 29.1. a já jdu pro výsledek biopsie. Vstoupím do malé místnosti, lékařka mi oznamuje: ,,nemám pro Vás dobrou zprávu, ten velký stín- máte rakovinu, musíte dnes počkat na konsilium, zavoláme Vás. Po půl hodině mne volají, musím se svléknout, je tam snad 10 lékařů, ani jeden se nepředstaví, je velmi nepříjemné před nimi stát- polonahá, invalidní- o dvou berlích, vystrašená. Dva se baví o tom, co budou dělat o víkendu. Jeden mi začne prohmatávat prsa, druhý na mne začíná mluvit o průběhu operace, třetí o nějaké drátku, ostatní jen koukají. V další ordinaci mi jiný lékař vyjmenovává odborné termíny, postupy, ale ty mi neříkají nic, organizuje operaci. Vnímám, že doktor po celou dobu, co se mnou mluví, zívá a protahuje se, celý rozhovor je velmi neosobní.

Měla jsem v této nemocnici nepříjemný pocit takového nevnímání pacienta jako člověka, šílená automatizace, formálnost, chlad, to mi dodalo sílu hledat pomoc jinde.

Musím přiznat: hledala jsem poté celé dny na internetu vše, co se dalo najít o rakovině prsu. Dokonale jsem se tímto hledáním informací na špatném místě uvedla do příšerného stavu beznaděje.

Podařilo se objednat mne k jiné lékařce, MUDr. Herokové, kterou provází pověst špičkového odborníka v této problematice. Přicházím v dohodnutý termín a zažívám pravý opak v přístupu k pacientovi. Lékařka si mne zavolá do ordinace, je tam sama, klade důraz na mou intimitu i práva s tímto spojená. Je to úleva, cítím se jako žena. Naprosto vše mně vysvětlí, na vše odpoví, věnuje mi čas, objedná mne na operaci v dřívějším termínu, bude ji provádět ona sama. Ještě dnes si vybavuji, jak nade mnou na operačním sále stála, měla v uších červené malinké náušnice, pohladila mne a řekla: nebojte se, trochu si pospíte a bude to za vámi, vše bude v pořádku… Velmi si té ženy vážím!

Přišla nová etapa: v mém životě se objevují nová slova. Tumor, beligní, maligní, Tabár 4, fisch 3, Herceptin, Femara, radiace, chemoterapie, sentila, a mnohé další.

Operovali mne ve Vítkovicích, vše dopadlo dobře. Za týden mám nastoupit k léčbě u onkologa

MUDr. Richter mi vysvětlil, že musím absolvovat okamžitě chemoterapii. Dále upřesňuje léčbu, průběh, vše. Je neskutečně vstřícný, lidský. A tak jsem se začala léčit.

Chemoterapie, radioterapie, biologická léčba, hormonální léčba. Vždy, když mi nějaký ,,úsek léčení“ skončil, měla jsem takový pocit vítězství, radost, že to zvládám. 3 roky života. Hodně mi pomohl ten lidský přístup mého onkologa.

Když jsem se vyhrabala z nejhoršího, začala jsem se pídit po všem, co by mi ještě více pomohlo. Vyhledala jsem celkem 6 léčitelů. Snědla jsem v tu dobu naprosto vše, co slibovalo posílení imunity, záhubu rakovinových buněk apod. Já objednala kdejaký potravinový doplněk, čaj, piluli apod. Nakoupila jsem šílené množství literatury alternativního směru. Vše, co jsem našla, jsem si koupila a hledala odpovědi, rady.

Dnes toto mé tehdejší počínání vnímám jinak. Nebylo ta ten úplně správný způsob. Teď se nebojím hledat odbornou pomoc u lidí, kteří se zabývají alternativními postupy. Spojila jsem klasickou léčbu s tímto. Jen už to nedělám nahodile, ale pod vedením odborníka. Opravdu jsou lidé, kteří vědí, umí, ukáží směr, zodpoví otázky. Začínám pociťovat změnu, docházím na kontroly a odběry, začínám pracovat, věřit především sobě…

 

* Když jsem onemocněla rakovinou, řešila jsem velmi hodně- zda to říct, a komu to říct. Styděla jsem se, bála jsem se ukázat a přiznat- mám rakovinu. Bála jsem se, že to na mně bude vidět. Přestala jsem vycházet z domu. Pořád jsem ale toužila dále pro všechny být k dispozici a všem vyhovět, vše zvládnout, nebrečet. Víte, pár lidí mi také řeklo- jestli budeš něco potřebovat, ozvi se…. Nebo- jsem tu pro tebe…. Ale byly to formální věty, protože lidé nevědí, jak s námi, onkologickými pacienty mluvit, cítí také strach z té nemoci, není možné jim to zazlívat. Byla jsem taky taková. Jsme všichni jen lidé. Bonus této nemoci? Mně to ukázalo, kdo je přítel, hodně se mi ten okruh zmenšil. Ale přišli noví lidé, kvalitní. A získala jsem zajímavou práci, založila jsem s dcerou centrum pro onkologické pacienty. Někdy se mi dojetím klepe brada, kolik lidí mi nabídlo pomoc v oblasti spolupráce s centrem, kolik lidí odmítlo finance za tuto práci, jak všichni vnímají pozitivně tuto mou snahu, chtějí pomáhat.

 

 

* Co mi nejvíce pomohlo? Mám zatím 4 vnoučátka a těším se na každé další. Jsou mou velikou radostí. Vždy, když jsem se dokázala alespoň trochu pohnout, abych jim alespoň dokázala uvařit, nebo se jim trochu věnovat alespoň tím, že jsem byla s nimi- vzala jsem si je, nejčastěji moji milovanou vnučku, protože naši zlatí kluci jsou moc daleko. Ještě dnes mne to dostává- vždy večer, když jsme šli spát, mi řekla: babičko, já ti to pofoukám. Pofoukala, pohladila, dala mi pusu. A řekla, babičko, jsi nejhodnější babička a mám Tě ráda. Já si myslím, že ona mi pomohla MOC. Pokud máte možnost, buďte s dětmi, jsou to čisté bytosti, nesoudí, když pohladí, pofoukají- je to doopravdy. Vnučka se i dnes opakovaně ujišťuje, zda mne nemá pofoukat a zda mne to nebolí. Děti jsou lék, radost, smysl dál žít.

 

* A ještě něco. Já to své zoufalství dotáhla dokonce tak daleko, že jsem před operací napsala závěť, napsala jsem si seznam, co vše musím dát v domácnosti do pořádku a vše jsem do pořádku uvedla, uklidila jsem, vše srovnala, a ještě jsem měla strach o svého muže- kdo se o něho postará. Prostě jsem to brala tak, že nemám šanci. Dnes to vnímám jinak. A říkám- myslete na sebe, je fuk, jestli bude doma binec, nebo zda bude neokopaný záhon, kapající kohoutek, či urvaná garnýž apod. Nic není důležitější než VY! Nestyďte se požádat o pomoc! Zastavte se. Protože i když vy nemůžete, ležíte, vyjde slunce jako vždy, týden bude mít pořád 7 dní, a po sobotě bude vždy neděle. Myslete na sebe, na to, jak se uzdravit, jak se z toho dostat, hledejte informace jak na to, dejte sobě čas. Ptejte se lékařů na vše, nechejte si vše vysvětlit. Nevzdávejte nic předem. Určitě se uzdravíte! No a pak klidně roztočte úspory, jeďte k moři nebo rybníku, naučte se třeba hrát na klavír, tančit tango prostě cokoliv, co jste si vlastně už zapomněli i jen si přát- pro sebe! Klidně změňte vše od základů v jakémkoliv věku. Stojí to za to!

To je má zkušenost s touto nemocí. Přinesla mi strach, zoufalství, bolest, nejistotu, deficit času, zkoušku vztahu, pravdu o některých lidech, ale i pravdu o mně. Ale přinesla mi nové a kvalitní lidi do života, vrátila mi mne samu, kdy jsem si konečně všimla, že i já jsem zde. Rakovina mi otevřela oči, už nemusím plýtvat časem na něčem, co mi nic nepřináší ke klidu a pocitu štěstí, nemusím lhát sobě, když něco není v pořádku, nemusím se třepat, že to či ono nedopadne, nemusím za každou cenu každému vyhovět, aby mě měl rád a nezlobil se na mne, když odmítnu, Už umím říkat NE. Žiju. A to je moc!

Moc přeji všem, aby to jiní zvládli ještě lépe než já. Budu ráda, když do mého života vstoupí hodně těch, kteří tuto nemoc potkali také. Budu ráda za možnost sdílet, poučit se.

A držím všem palečky!

Zdenka

Ája z Ostravy

V březnu 2014 jsem šla na pravidelnou kontrolu, na vyšetření prsu mamografem, do Vítkovické nemocnice v Ostravě. Brala jsem to jako další, již po osmé, bezproblémovou kontrolu. Lékaři se tam něco nelíbilo a tak mě hned poslal na sono. Následovala biopsie a slovo maligní.

Je důležité chodit na pravidelné kontroly a vyšetření na mamografu.

Takže jsem onemocněla rakovinou prsu. Myslela jsem si, že to mě nemůže potkat. Prodělala jsem mrtvici, mám hypertenzi, revmatickou artritidu , neurogenní tetanii ,ale rakovina,to mě zcela šokovalo.

Dostala jsem se do péče Mudr. Herokové, která mě i operovala. Dodnes slyším její slova, že tumor je malý, což je pro mě dobré. Ani nevím,jak jsem přežila ten měsíc do operace. Bylo dobré, že jsem do posledního dne před operací pracovala . Tím se mé myšlenky na to, co mě čeká, trochu vzdálily. Snažila jsem si to nepřipouštět a říkala jsem si, že to musím zvládnout. Zcela otevřeně doma i v práci jsem hovořila o tom, co mě čeká. Velkou oporou mi byla celá rodina, především manžel a dcera.

Po operaci následovalo ozařování. Dostala jsem se do péče Mudr. Richtra. Stále chodím na pravidelné kontroly na onkologii ve Vítkovicích.

Po roční nemocenské jsem odmítla jít do invalidního důchodu a vrátila jsem se do práce.

Byla to dlouhá cesta,která možná byla daleko těžší pro mou rodinu,než pro mě.

Zvládla jsem to !!!!!!!!!!

Hanka

Můj příběh se odehrál již před 13 lety, v době zjištění dg. mi bylo 46 let . . .

Tehdy jsem šla na preventivní prohlídku k ženskému lékaři. Doktorka mi při prohlídce našla v pravém prsu maličkou bulku, ale ubezpečila mě, že mám být klidná, že se jedná o tukovou bulku. Odešla jsem tedy domů, ale musela jsem na to stále myslet –  ( moje matka také prodělala rakovinu prsu).  Objednala jsem se tedy k jinému ženskému lékaři a ten mě poslal na mamografické vyšetřní a tam mi po zjištění bulky, ještě provedli sono prsu.

Doktorka  na RTG mě ujišťovala, že se jedná o benigní útvar, mohu být v klidu, operovat to není třeba.  Nevím proč, ale já jsem se stále nemohla smířit s tím, že tam ta bulka je. Objednala  jsem se do prsní poradny . Paní doktorka v poradně se hrozně divila, proč jsem si nenechala bulku hned vyoperovat , že je to stoprocentní jistota. Do týdne jsem šla na operaci, doufala jsem, že to bude jen tuková bulka, ale nebyla. Výsledkem byl agresivní zhoubný nádor. Pak následovala radioterapie a chemoterapie zároveň se všemi nepříjemnými vedlejšími účinky. Dost těžké období na které nerada vzpomínám.

Jsem ale hrozně vděčná paní doktorce z prsní poradny a potom lékařům na onkologii za veškerou léčbu, péči a záchranu mého života.”

Soňa

Můj příběh začal v roce 2000. Až později jsem se dozvěděla, že dle statistiky nemálo nádorů v prsu najde ženě její partner. To se stalo i mě . . .

Manžel mi řekl, že v mém levém prsu cítí bulku velkou jak kulička na hraní. Cože? To se stalo mě, zdravotní sestře? Vždyť jsem byla vloni na mamografu! A bylo mi sděleno, že citlivá bradavka a nepříjemný tlak v prsu může být způsoben menstračním cyklem, a v prsu, že jsou jen shluky kalcifikací. Můj gynekolog věděl z rodinné anamnézy, že babička v 75 a sestřenice v 36 letech na rakovinu prsu zemřely a oba moji rodiče na jiné onkologické onemocnění. Samovyšetřování jsem opravdu podcenila.

První lékař, který se  vyjádřil, že v prsu opravdu něco je byl chirurg, který mě poté objednal na biopsii. Další lékařka v mamografické poradně mi po  třech dnech potvrdila zhoubný nádor v prsu. Záchrana života prý je operace – úplné odstranění prsu, chemoterapie a ozařování. Poslala mě domů si to rozmyslet a rozhodnout se, zda vše podstoupím. Teprve doma mi došlo,co mě čeká. Přece nenechám své syny 13 a 16 let bez mámy. Léčba byla dlouhá – 9 měsíců jsem byla buď doma nebo v nemocnici, paruka, únava, bolest.

Nyní je rok 2018, jsem stále tady, pracuji, o moje “náhradní” prso se postarali plastičtí chirurgové. 
Už si nemyslím, že mě se to stát nemůže, a stále mi zůstává druhé zdravé prso, o které je třeba pečovat, takže samovyšetření už nepodceňuji.”

Monika

Před deseti lety jsem pocítila bolest v podpaží, která se stále stupňovala.  Půl roku mě můj praktický lékař přesvědčoval, že je to psychické,umřel mi totiž krátce předtím manžel, pak zase tvrdil, že je to od zad, tak jsem absolvovala RHB, infuze  a injekce.  Za dalšího půl roku jsem si nahmatala blízko podpaží mezi žebry tuhý váleček . . .

Objednala jsem se na gynekologii a lékař mě odeslal na mammograf a chirurgické vyšetření. Odtud pak už jsem byla rychle objednána k operaci, povtrdili mi diagnózu maligního nádoru a začala jsem se léčit na onkologii – chemoterapie a ozařování.  Za dva roky po skončení léčby se mi udělaly na krku bulky, které mi vyoperovali, ale bohužel tvořily se dál.  Další oprace už by byla nebezpečná, byla mi tedy stanovena biologická léčba, která trvá dodnes – už 7 let. Mohu říci, že se cítím dobře, nejsem v ničem omezena a jediná nepříjemná a únavná věc na tom je dojíždění jednou za tři týdny do nemocnice na infuze biologické léčby.

Radka

Byl leden roku 2014, bylo mi 39 let, cítila jsem ve skvělé kondici, snažila jsem se vše stihnout, chtěla jsem být dokonalá žena, manželka, matka, zaměstnankyně.. A najednou jsem si nahmatala bulku v levém prsu. Po prvotním zděšení jsem se telefonicky objednala na ultrazvuk. Zdravotní sestra se mne při objednávání ptala, jestli mne bulka bolí, nebo mám jiný problém a pokud ne, že to nic nebude a že nejbližší termín mají volný za 3 měsíce v dubnu…. Za dalších 14 dní jsem šla na preventivní kontrolu na gynekologii, kde jsem se o problému zmínila. Paní doktorka mi napsala žádanku „statim“, s tím, že hned ten stejný den si mám zajít na ultrazvukové vyšetření do nemocnice. Tam ještě sestry měly připomínky, že by snad paní gynekoložka měla vědět, jaký je standartní postup, ale vzali mne. Výsledkem byla zpráva: tvar benigního vzhledu, zřejmě fibroadenom, kontrola za půl roku. Tak jsem byla šťastná a v klidu. Strávila jsem krásný půl rok, po dovolené u moře mne čekala další kontrola. Sice se útvar dle tohoto vyšetření o 1- 2 mm zvětšil, ale stále vypadal neškodně. Protože jsem ale neměla žádanku (myslela jsem si, že když mám v lékařské zprávě napsáno „kontrola za půl roku“, tak žádanku mít nemusím), tak mi řekli, že buď si vyšetření budu muset uhradit sama, nebo ať si zajdu do vedlejší budovy poprosit v mamologické ambulanci o vystavení žádanky. Tak jsem si tam zašla. Sestřička mi sdělila, ať chvíli počkám, že pan doktor se mne musí podívat, aby mi mohl vystavit žádanku. Tam mne mladý pan doktor prohmatal a řekl: „a nechcete raději biopsiii, ať máte jistotu, co tam vlastně v tom prsu máte?“. Tak jsem souhlasila. Vůbec by mne nenapadlo, že bych mohla mít v sobě něco špatného. Ale chtěla jsem mít jistotu. Jsem mu nyní vděčná, že jsem na to tenkrát kývla. Po 14 dnech po biopsii jsem si měla přijít osobně pro výsledky. Čekala mne tam skvělá paní doktorka Heroková (anděl všech žen s rakovinou), která mi opatrně sdělila, že pro mne nemá dobré zprávy, že bohužel nádor je zhoubný, že mám rakovinu. Bylo to pro mne jako ve špatném snu. Snažila jsem se paní doktorku přesvědčit, že se museli v laboratoři splést, že já jsem zdravá, žiju zdravě, sportuji, každé dítě jsem kojila 15 měsíců.. Pak mi vše teprve začalo docházet, co bude s mými dětmi ( v té době 8 a 12 let), jak to řeknu manželovi, rodičům, v práci, kamarádkám….. Nejdříve jsem měl operaci, bohužel jsem měla zasaženy i lymfatické uzliny, tak následovala chemoterapie, radioterapie, hormon ální léčba. Celé období mi byl manžel skvělou oporou, děti byly mou motivací, chutí k životu. Musím jim i mým rodičům moc poděkovat, že stáli při mne a podporovali mne tím, že všechno bude zase dobré. Vím, že to nebylo se mnou jednoduché, v některých chvílích jsem myslela na nejhorší, jindy jsem zase cítil a, že vše zvládnu. Depresívní nálady se střídaly s pocity naděje. Rakovina mi vzala bezstarostnost, vzala mi rok života, ale spoustu věcí mi dala a naučila. Získala jsem jiný pohled na život, nezabývám se malichernostmi, vážím si každého dne, kdy můžu být na tomto krásném světě. Rakovina mi dala šanci poznat spoustu skvělých lidí, se kterými bych se jinak nesetkala. Snažím si udělat každý den aspoň malou chvilku času pro sebe. Protože nějaké zdravotní omezení po léčbě zůstaly, začala jsem se věnovat józe, která mne zároveň dodává energii a zklidňuje. Zapojuji se do akcí organizovanou Aliancí žen s rakovinou na prevenci rakoviny prsu, hlavní důraz klademe na samovyšetření. Je důležité se nikdy nevzdávat, věřit, že je vždy naděje…

Podělte se s námi o své vlastní zkušenosti.
Pošlete nám svůj příběh s radou, s pocity…Třeba tím zrovna VY pomůžete někomu dalšímu.