JE DŮLEŽITÉ PLNIT SNY?

Je možné i v těžké situaci žít naplno, zkusit něco nového, najít odvahu ke změně?

V létě z jednoho rozhovoru s klientkami centra vyplynulo, že by chtěly ,,zažít“ módní přehlídku jako modelky. Ve stejné době jsem se potkala s Ing. Pavlou Švancerovou, které jsem vyprávěla o naši práci a řekla jsem ji o tomto přání. A ona mi s úsměvem odpověděla: ,,já toto dělám už 5 let. Udělám to pro vás“ Tak jednoduchá věta. Poznala jsem, jak těžkou práci lidé v této oblasti vykonávají. A potkala jsem díky tomu i velmi vzácné lidi.

Dala jsem sobě odvahu do toho jít a poslechla profesionály, kteří to umí uchopit. Více než 2 měsíce těžké práce. Dojednávání, objednávání, komunikace. A ve všem pomohl tým úplně cizích lidí, kteří chtěli pomoci Zdeňce splnit sen několika ženám.

V našem případě nešlo o klasickou módní přehlídku, kdy si zákazník koupí lístek, protože jde za módou s profesionálními modelkami. My jsme museli vyvážit vše kvalitním programem, aby návštěvníci odešli s pocitem, že to stálo za to. Já jsem vždy, když mi Pavla zavolala, vše volila s jediným cílem: ,, TOHLE BERU- prosím o kvalitu, aby naše ženy zažily opravdickou módní přehlídku. A často jsem psala a volala Pavle já: ,,prosím, šlo by ještě tohle, a tamto….?“Pavle, děkuji velikou trpělivost, ve všem mi vyšla vstříc, dokázala zařídit nemožné. A že těch mých mailů bylo!

Povedlo se zajistit nádherný prostor na Slezskoostravském hradě, 3 profesionální modelky TAMILU SPARROW (Sperou), Hanu Proškovou a Elišku Novosadovou, (které sdílely i šatnu s děvčaty), vynikajícího moderátora Radka Erbena, zpěvačku Lenku Szabó Hrůzovou s neuvěřitelným hlasovým rozsahem, tanečnici Haničku Mullerovou z PS Dance Petřvald, zvukaře, fotografy, kadeřnici, vizážistku, hostesky, vynikající raut, až po maličkosti, jako jsou vidličky či ubrousky. Ještě v pátek 8.11, v poledne jsem utíkala koupit louče, které nám pak nechtěly hořetJ.

Akademický malíř, pan Vítězslav Šopík nakreslil tuší každé modelce její karikaturu, náš dar, aby měly památku na tento svůj den.

Nádherné modely nám zapůjčili módní návrháři a butiky Olga Styl – móda Ostrava, Verver – Veronika Mičolová, MarVa de Luxe, Karin Toopová.

Tři výjimečné ženy, Pavla Švancerová, Petra Špornová, Jana Švábová, které jsou v čele FASHION-STORM se vzdaly honoráře, a všichni ostatní SNÍŽILI cenu za svou práci.

Byly i stresy, kdy 4 dny před akcí vypadl domluvený butik, nebo se nepovedlo skloubit čas se získáním zpěvačky, kterou si klientky přály, v mnohém hrály roli peníze, aby se to dalo zvládnout, ale ve finále vše klaplo. Reakce návštěvníků byly po přehlídce úžasné.

Co je však nejdůležitější- naše ženy to zvládly na jedničku, nebylo to snadné. Měly strach, trému. Přiznám se, že u některých jsem měla obavy, že to na poslední chvíli vzdají- ale nestalo se. Při prvním předvádění modelů bylo znát opatrné kroky, obavy, ale s každým dalším vstupem procházely neuvěřitelnou proměnou. Bylo vidět, jak si to užívají, všem to neuvěřitelně slušelo- BYLY NÁDHERNÉ!!!

Zbývá jediné: DĚKUJI všem, kteří mi pomohli zrealizovat tuto akci, za jejich vstřícnost, ochotu, podporu. Děkuji všem, kteří si zaplatili vstupenku a tím mi pomohli zvládnout finanční náklady. Děkuji všem, kteří přijali mé pozvání v rámci hosta- tím podpořili mne a naše klientky.

Děkuji svému muži, který mi pomohl odtahat po mnoha schodech mnoho věcí a všeho možného na hrad a po akci zase zpět. To byla dřina veliká…

Až někdy, někde uvidíte, že FASHION- STORM organizuje další ročník své módní akce, NEVÁHEJTE, běžte si to užít. Jde o VYJÍMEČNÝ projekt. FASHION-STORM- dvě slova, za kterými stojí 3 ženy s nádherným úsměvem. Mně ukázaly svůj svět, kde je ne 1. místě vzájemný respekt, úcta, sdílení, lidskost a pokora. Toto zažít je nádherné.

Pavlo, Petro, Jani, děkuji Vám, bylo mi velkou ctí chvíli k vám patřit. Zdeňka Hyvnarová

Ocenění z rukou pana hejtmana

Během posledních 14 dnů mi opakovaně volali stran pozvání na oceňování firem a osob. Celkem 4x jsem je ujišťovala, že jde určitě o omyl, ale přesvědčili mne, že jsem na seznamu nominovaných. Tedy pozvaným hostem. Z důvodu respektu k lidem, kteří tuto akci organizovali, jsem na tuto událost 3. 9. 2024 vyrazila.

V divadle AKORD byla úžasná atmosféra, mnoho významných lidí, slavnostní výrazy ve tvářích. Na podium přicházeli lidé z úspěšných firem, ve kterých mají ,,to něco navíc“, čímž jsou originální, prospěšní, úspěšní. Byli za svou práci a úsilí oceněni. Je obdivuhodně, o vše tito lidé dokázali, co umí.

Poté vystoupila žena, které si velmi vážím, a věřím, že kdokoliv, kdo se pohybuje na poli dobrovolnictví, vnímá, že Ing. Dagmar Hoferková je vlastně guru nás, dobrovolníků. Vysvětlila význam a dosah práce dobrovolníků a vyjádřila radost z toho, že zná oceněnou ženu z Moravskoslezského kraje, která je oceněna v rámci roku 2023. A poté se objevilo mé jméno, záběry a na podium jsem musela i já.

Tyto chvíle jsou těžké, vždy se třepu jako ratlík, nikdy mne nenapadnou správná slova a pokaždé cítím, že jsem ještě neudělala dost, abych mohla nějaké ocenění dostat. Slova paní Dagmar byla pohlazením, reakce všech v sále byla nepopsatelná. Co říct víc?

Vážím si tohoto ocenění naši práce, jsem vděčná těm, kteří nominaci poslali, protože mi dali důvěru a směla jsem jim pomoc poskytnout- a to je moje práce, můj cíl, má cesta.

Možná bychom měli všichni méně hledat ,,TO něco“ ve virtuálním světě, kde je vše WAU, dokonalé, krásné a bezchybné- měli bychom najít chuť sestoupit více do reálu, vnímat se navzájem, podat si ruku, když je zapotřebí opory, naslouchat, když někdo neví jak a kde, nebát se druhému pomoci, najít krásu v tom, že jsme lidé, nedokonalí, chybující a velmi, velmi zranitelní. Nic není samozřejmostí.

Projev lidskosti, sdílení, soucit- to je to, čím se odlišujeme od jiných tvorů, nebojme se používat tuto obyčejnou a přece v posledních letech již málem vzácnou ,,pomůcku“.

DĚKUJI za ocenění, které jsem včera obdržela, má pro mne význam, snad jsem zvládla cestu, na kterou jsem se vydala se ctí.

Přeji všem pevné zdraví. Aby mou pomoc v oblasti onkologické nikdo nepotřeboval. A pokud ano, věřte- v Ostravě je místo, kde společně zvládneme vše. S úctou Zdeňka Hyvnarová.

Zdenčino okénko: „Kam až chcete zajít?!!“

Stejně tak chci napsat. Mám toho dost!

Dlouho jsem do okénka OVAHELPu nepsala, nebyl čas, nestíhala jsem zavádět stále další opatření a nová pravidla s cílem ochránit naše klienty, onkologické pacienty, svou rodinu, přátelé, apod. Naposledy před dvěma týdny jsem při našem webináři doslova prosila lidi, aby chodili na preventivní prohlídky, aby věřili lékařům, aby chránili své životy.

Jsem povahou kliďas, abych zařvala, abych bouchla pěstí do stolu, to už se musí někdo hodně dlouho, třeba i roky snažit, vydržím opravdu hodně. Jsem už starší paní a zodpovědně říkám: mám chuť  křičet DOST! Možná v nás všech díky uběhlého roku narůstá beznaděj, zloba, vztek. Protože to NIKAM nevede. Loni o tomto čase jsme začínali vytahovat šicí stroje, likvidovaly jsme cejchy z výbav čítajících desetiletí, na roušky, lékaři v Karviné nosili moje růžové s puntíky, tenkrát nám to připadalo zajímavé a milé. Začala být atmosféra plná euforie: zvládneme to spolu a vydržíme. Nevěděli jsme však NIC! Neměli jsme představu o tom, co nás čeká. A teď nehovořím o COVIDU, protože ten překvapovat směl, neb kdo z lidí o virech tohoto typu něco věděl. Hovořím o tom, čím nás poctila naše vláda během uplynulého roku!

Situace je zoufalá, díky internetu a mediím jsme denně konfrontováni s realitou, denně umírá cca 130 lidí na COVID, počty nakažených jsou už v měřítku miliónů, vedou se polemiky, kam všude se přesouvají nemocní jako figurky na šachovnici, s falešnou hrdostí politici odmítli pomoc jiné země, na náš názor se neptá nikdo, zazněly věty o možné hrůze, kdy budou lékaři volit, koho léčit budou a koho ne, vím, že nakažených je mnohem více než čísla uvádějí, neb na testech většina lidí nebyla. Jsou takoví, co toto vše využívají k exhibici, takoví, co jsou oponenty za každou cenu, ale většina z nás už jen stojí a nevěří tomu, co vidí.

Pan Klaus z úst vypouští svá typická tvrzení, holt už je to ,,dědeček v letech“ a každá chvilka pozornosti je dobrá, ostentativně si nedá roušku ani ,,zaboha“, já za totéž dostanu pokutu, on chvilku pozornosti v reportáži. Já už rok pomáhám, co mi síly stačí, těžce nemocným lidem a s hrůzou počítám, kolik jich už není. Jsou to lidé, kteří udělali naprosto vše pro to, aby přežili rakovinu! Prohráli boj o život, nedostali šanci kvůli ŠPATNÉ práci našich politiků. Co na tom, že my všichni nesmíme nikam, vlasy máme po lopatky, děti zvlčily, nemáme peníze, hrozíme se, co bude dál a nevíme který příkaz splnit dříve, když souběžně s tím vidíme politiky na oslavách, mejdanech, v kavárně, u moře, na fotbale. Abychom viděli, co jsme MY Češi za odvážný národ- tak nám pro změnu ukáží v Parlamentu fackování. Abychom viděli, že jdou až do krve!  Co tam ten člověk ještě dělá?! Jak se tam člověk s nulovou sociální inteligencí dostal?!!! Ale jsou všichni obětaví, oni po tomto poslanci, který zásadně roušku nenosí opakovaně a pořád dokola prohánějí chudáka paní uklízečku k dezinfekci pultíku- protože nám ukazují, jak TO dodržují. A NIKDO za nic nedostal trest, jen si sami stanovili, z čeho tedy jsou ochotni uhnout, čeho jsou OCHOTNI se vzdát- hurá! Dokonce zazněla otázka od bývalého ministra zdravotnictví, poté poradce premiéra, epidemiologa: ,,a to mám být jen doma?!“ Chce se mi zařvat: člověče!!!!! Ty sis nevšiml, že lidé na základě tvého nařízení MUSÍ být doma, co jsi- Bůh nebo hlupák?  Kolik toho ještě vydržíme?

Přišlo nové nařízení: chtějí po mne, abych vyměnila pokrývku obličeje, tedy místo roušky, respirátor.

Nakoupila jsem jich stovky, poctivě a dobrovolně odeslala všem klientům OVAHELPu, známým, přátelům, zadarmo, jen pro pocit, že mají, co jim pomůže. A zase politici zaperlili- oznámili, stanovili datum, proběhla zpráva, kde všude respirátory nejsou, pak zase, že jsou pro lidi drahé, ejhle- dnes zase posunuli termín povinnosti jej mít, před kamerou se dva politici neváhají osočovat s cílem ukázat, který z nic má větší odvahu prosadit svůj názor a nazvat protivníka málem debilem. Zajímá mne to? Jsem na ty jejich opičárny ještě zvědavá?! Dovolím si zamyšlení:

První vlna se ukočírovala (než to pýcha politika zničila) jen díky obyčejných lidí. Mnozí vyrobili doslova na kolenech ochranné pomůcky, štíty a jiné potřebné věci, většina se používá ještě dnes, doslova to chrání lidi. Ne, neudělali to naši politici- ale jen obyčejní lidé! Souběžně s tím, opět politici rozhazovali peníze za roušky z Číny, za nepotřebné a nepoužitelné testy. Bouchali se do hrudi a výrok premiéra ,,BEST IN COVID“ se stal ,,klasikou, která slouží jako odstrašující případ nulové sebereflexe. Vydávali další a další zákazy, nemohu je ani vyjmenovat, protože se v tom už ani zvířátko nevyzná! A zvířátku se omlouvám.

My lidé, protože jsme na to v naši zemi zvyklí, jsme zase jen poslouchali, vše plnili, ohýbali se. Co je nám předkládáno po roce:

• Denně nová opatření, měnící rozhodnutí předešlého dne, právo VETA má jeden člověk, jeden člověk rozhoduje naprosto o všem! Chybí slušnost, respekt, delegování, zpětná vazba, natož zákonem stanovená výběrová řízení na mnohé, a to nemluvím o tom, že vše je vedeno prizmatem blížících se voleb, občan je vnímám jako kus, tedy hlas, stačí, když dožije do podzimu? Nevím.
• Ministr určitého resortu vydá prohlášení a rozhodnutí, premiér ho po dvou hodinách vetuje. Ministr sklapne, nepřísluší mu mít pravomoc a zodpovědnost, co na tom, že je další v řadě s vírou, že tento to ustojí, vymůže si respekt, neb je alespoň LÉKAŘ. Vždyť ani nesmí k jednání stran vakcín, jede premiér, ministr čeká, nesmí! Je jen lékař, jen ministr.
• Rouškovné- ALIBISMUS nehorázný, co na tom, že my důchodci, na rozdíl od rodičů malých dětí máme jistotu příjmu KAŽDÝ měsíc, nás starých je prostě dost, dáme jim 5000 tisíc, blíží se volby, NE?
• Co na tom, že lidé nesmí do práce, že mnozí zkrachovali bez práva náhrady škod! Měli mít úspory….
• Děti už ROK nechodí do školy, odráží se to v celých rodinách, rodiče toho mají málo, tak budou ještě děti učit, koupí PC na distanční výuku, mnohdy na dluh- musí- mají přece povinnost! Děti to nemají šanci dohnat, maturanti- kapitola sama pro sebe, odborné školy- praxe- nula!!! Budou testy školáků, výběrové řízení zase nebylo….a zase proběhla zpráva, že to,, bude jinak“.
• Samoživitelé začínají hledat s lanem vysoké topoly, aby vyřešili svou situaci, protože nemají jak nakrmit děti, však je jejich vina, že nejsou v páru, tak co si stěžují, za to přece vláda nemůže, že?
• Že lidem krachly firmy, za to přece taky vláda nemůže, vždyť pan premiér, pro kterého jsme všichni  jen zaměstnanci JEHO firmy řekl jasně: schopným firma nezkrachuje, on to přece ví, on totiž vše ví a umí! A vše smí! Prostě: ,,ČAU LIDI“.
• Co je divného na tom, že formulářů na vyplnění kvůli příspěvkům je tolik, že už nikdo neví co je na co, a kdy a proč, ve finále stejně lidé po hodinách vyplňování nedostanou nic, protože nesplňují malinkou podmínku mnohdy formulovanou jen dvěma slovíčky! Dobrá zpráva pro všechny, bude jaroJ, trávy bude dost, sejdeme se na pasece, tráva bude pro všechny bez podmínek!

Mohla bych pokračovat, ale toto všichni víme. Teď budu mluvit za sebe:

Já vás všechny, co stojíte v čele naši země jen díky nám, voličům, žádám a apeluji! Vážení poslanci, udělejte si pořádek ve svých stádech a dělejte práci, pro kterou jsme vás tam MY doporučili svými hlasy! Pane premiére, kroťte své EGO, nechte povolané a vzdělané lidi- lékaře, imunology, IT specialisty, prostě lidi povolané pracovat tak, abychom se konečně v tom nepořádku vyznali a odrazili se ode dna- my všichni! Pane premiére- respektujte nás, naše práva!

Vezměte na vědomí, že my nejsme vaši rukojmí, nejsme ovce, nejsme jen do počtu. Mnohé za vás vyřešili obyčejní lidé, bez řečí, bez bití se v prsa. Začněte respektovat svůj lid, stačí vzít na vědomí, že umí a znají. Vytvořte kvalitní týmy. Dle jednotlivých gescí, z lidí povolaných, zkušených, ne z vás, s politiků v červených mikinách, s módními rouškami v barvě kostýmů, s módními účesy v době, kdy kadeřníci nesmí pracovat, ne z těch co se nerozpakují fackovat v Parlamentu, pořádat oslavy narozenin, tajně chodit do vináren, jezdit k moři, fandit na fotbale apod.! To vše je nehoráznost!!!!

• Zaplaťte lidem peníze, které jim patří, které jste slíbili, nemají je jen proto, že poslechli vládu!
• Zaplaťte zdravotníkům za jejich práci, tito lidé nás zachraňují a nedostali ještě ani peníze z podzimu. Nestydíte se?! Ne, vy jste si před vánocemi rozdali odměny za svou nadměrnou práci!
• Uvědomte si, že nám nepomůže další 150-tý zákaz, další, jiný hadr na puse! Jediná záchrana je očkování! Vytvořte kvalitní týmy, přizvěte Hejtmany, ti už s budou umět organizovat pro svůj kraj s lidmi ve svém kraji potřebné, aby očkování proběhlo! Náš Hejtman, pan Vondrák je kvalitní člověk, věřím mu, vám už nevěřím NIC!
• Nakupte vakcíny, správnou logistikou ji dostaňte do krajů. Je nám k ničemu, že vakcíny leží někde a jaksi nikam,, neodešly“. My máme právo na ochranu svého zdraví! Vy nemáte právo nás vystavovat neustálým restrikcím, které nikam nevedou. I má babička, kdyby žila, by to zvládla se svým obyčejným zdravým selským rozumem lépe. Přežila obě války, Španělskou chřipku i Komunismus. Vás by asi nepřežila!

Na závěr zdůrazňuji, jde o můj názor, na mou zodpovědnost. Vnímám nulovou přítomnost sociální inteligence u všech našich politiků. Nikoho, panem prezidentem počínaje, premiérem Babišem či politiky v Parlamentu konče nezajímá názor voličů, tedy lidí. Mezi těmito lidmi je typická absence slušnosti, zdravého selského rozumu. Vše se zvrhlo v jakési odstrašující představení.

Moc nám všem přeji, abychom zase měli v čele nás všech nějakého slušného člověka, kterému bychom mohli věřit, kterého bychom rádi respektovali. Jenže to by musel takový člověk sebrat odvahu a mezi stávající alespoň vkročit! Ale i tak věřím, že takové lidi v naši zemi ještě máme! A že se toho i se svou diagnózou dožiju!

V první vlně jsme vše zvládli sami, věřím, že to dokážeme zas, jen se musíme spolehnout sami na sebe.

Přeji nám všem: zdraví, pevné nervy, návrat sebevědomí, a pokud přežijeme……hezké velikonoce.

S úctou k vám všem Zdeňka Hyvnarová

Doba CORONAVIROVÁ a OVAHELP ..aneb, jak dál…

Nejsem lékař, ani odborník. Jsem jen člověk, občan, žena. Když v březnu započaly pronikat ze zpráv informace o ,,viru“, který je enormně ZLÝ, zbystřila jsem. Pak to ZLO i k nám ,,dorazilo“ fyzicky, uposlechla jsem tedy já i mé okolí všech nařízení. Nejdříve dorazila euforie. Denně se celý den sledovaly zprávy a čísla- nakažených stále více, 0 uzdravených, a začaly se objevovat číslovky mrtvých. Dorazila dokonce zpráva, že  věštkyně XY  se vyjádřila, že nemocných bude v ČR 100 a skončí to- ale….virus si asi spletl směr či nevzal na vědomí hranici naší země- neskončilo nic. Po pár týdnech jsme všichni začali přijímat data, informace a počty jako údaj v kalendáři- dva mrtví, 150 nových případů, jeden mrtvý….už nás to neohromovalo, člověk má velikou schopnost si na situaci zvyknout, patrně, aby přežil. Nebo máme vnímání vlivem doby, toho, čemu jsme denně vystavování tak obroušené, že nás jen tak něco nezastaví, nelekne?

Euforie typu: ,,to zvládneme“ mně vydržela asi 5 týdnů. Na šití roušek padly prostěradla a povlečení ještě z doby mé první svatby a výbavy, manžel mne zastavil až ve chvíli, kdy zjistil, že nemá málem čím povléct svou postel, neb i police s povlečením novým svítila prázdnotou. Pokazil se jeden stroj, rozhasil stroj druhý- ale naštěstí se již daly roušky- ÚSTENKY i koupit- za cenu poledního MENU luxusní restauraci jeden kus, ale coby člověk pro zdraví neudělal. Začaly se objevovat problémy. Rodiče volali S. O. S. – děti vlčili, školy zely prázdnotou. Podnikatele začali čerpat úspory, pokud měli to štěstí a nějaké měli. Představitelé vlády nám předváděli mnohdy psí kusy, alibismus, veliké úklony na letišti, u jednoho jeho EGO doslova utíkalo přes obrazovky způsobem přeohromným. Jeho- JÁ…vyřeším, zajedu a vím a ukažte mi…bylo varováním pro každého, kdo v sevření nařízení ,,žil“, kdo musel řešit za co koupí chleba, čím zaplatí fakturu. Myslím, že mnoho lidí na podzim velmi silně pocítí dopad restrikcí, až nastoupí povinnost zaplatit, doplatit mnohé. A to ještě nevíme, co s námi COVID plánuje… jakpak asi s tímto naši představitelé naloží….

Po 5 týdnech jsem už nevydržela domácí vězení a dohodla jsem se s dcerou, že ,,mne vezme tajně, aby muž nevěděl, na nákup potravin“. Jsem již starší dorostenka, důchodkyně, onko pacient- tedy riziková skupina, ale chtěla jsem vidět, jak to teď v tom obchodě vypadá. Vyrazila jsem o půl sedmé, aktualizovala jsem vzpomínky a zkušenosti ze školních branných dnů- kdy jsme se balili do sáčků proti jaderným útokům- nejlepší na tom všem tehdy byl v batůžku chleba s játrovou paštikou…, oblékla jsem tedy bundu, nasadila čepici, roušku s kopretinami, brýle, gumové rukavice…gumáky dcera pohledem zakázala… a vyrazily jsme.

Bylo to strašné!!! Bylo mi horko, a to jsem ještě nevstoupila do krámu, zboží mi klouzalo z rukou, velmi nepříjemně mi bylo z toho, že jsme my lidé od sebe odskakovaly jako stejné póly magnetu, strach byl cítit všude. Jedna paní mne postavila rázně s nadávkou do latě, když jsem dceři podala sáček s jablky na zvážení, že předbíhám, pak se mi omluvila- že to není poznat, kdo kam a ke komu patří.

Četla jsem, že se pár žen pochvalovalo, že jim někdo díky roušce omylem řekl ,, slečno“, já se po návratu uviděla- a měla jsem blízko k bezdomovkyni, zpocená, čepici nakřivo, modré rukavice, uslzené oči, vyděšený pohled, šmouhy v obličeji, jak jsem si gumovou rukavicí snažila utřít pot, splihlé vlasy s šedivými odrosty, neb kadeřníci měli stop stav, i oslovení paní málem nebylo možné. Uvědomila jsem si, že takový život by životem nebyl.

Před nemocí jsem byla v Číně, tam jsem se s rouškami setkávala na každém kroku. Byla jsem poučena, že Tam je to samozřejmostí, že i ten kdo má rýmu, chrání tím ostatní. Nechápali jsme to, a už to tu máme. Ale chápeme to? Jsme vůbec ochotni pochopit, přijmout, chovat se zodpovědně alespoň k sobě? Podotýkám- zažila jsem větu: ,,máte rakovinu“, myslím, že vím, co znamená dostat pecku do čumáku a vyděsit se preventivně k smrti. Ale jak naložit s Covidem?

Minulý týden mne jedna mladá slečna, na které nebyl umělý patrně pouze jen chrup (jen díky věku) nazvala hysterkou, protože jsem vstoupila do obchodu s rouškou- tehdy se nemuselo. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem pacient onkologie. Jen jsem vnímala, jak lidé mnohdy nerespektují druhého, natož jeho názor. Udělají závěr, a s výsměchem člověka zařadí. Já apeluji na všechny pacienty- ať je nařízení jakékoliv, chovejte se zodpovědně, je to to nejmenší co pro sebe můžete udělat. Dokud nám roušky stačí, dokud řešíme jen naše onemocnění, které se ještě řešit dá, pousmějme se nad soudy lidí, kteří žijí pouze pro vjemy veselé, kteří mají rychlejší pusu, než mnohdy vhodné je.

Znovu říkám, nejsem lékař. Ale vnímám co se děje. Viděla jsem záběry rakví na plochách hřišť. A ano, kamarádka, která pracuje v TV mi vysvětlila, že ti lidé vědí, jak reportáž udělat, aby šokovala, aby přitáhla pozornost…. Nejsem oprávněna říci co správné je či není. Jsem schopna posoudit, co udělám pro svou ochranu. A prosím: zkusme být my všichni méně kritičtí, méně,,chytří“, trochu pokornější. Protože jen tak se dokážeme dostat z tohoto ,průseru“ jménem Covid. Dejme si čas, trpělivost. Přestaňme šířit nepravdy, živit strach- to je vždy špatně!

Mluvím za sebe a je to jen můj názor: VY VŠICHNI ZODPOVĚDNÍ- kteří jste na svých místech především díky důvěře lidí- vnímejte nás. Obyčejné lidi, neb i VY jste totéž! Nevyužívejte jen možnost být vidět, slyšet, nepředvádějte nám dosah své moci chybami. Vždy se nejdříve zastavte a domyslete své kroky, pátek minulý týden jste na Moravě nezvládli! A mně rozhodně neuspokojí reportáž v TV, kdy jakási zaměstnankyně se slzou v oku vyjadřuje smutek nad tím, že by paní ředitelka, ten vzácný člověk, měla odstoupit, když je tak hodná, tak schopná a já nevím co ještě vše ta paní je.. Protože mi velmi vadí, že jako občan jsem vystavována mnohým chybám a zvráceným rozhodnutím, jako je nákup nepotřebných vyšetřovacích testů, roušek z Činy, které jsme sami s předstihem a darem odeslali tamtéž, vadí mi lži, že je vše pod kontrolou. Vadí mi, že jste nechali Karvinou doslova bez omezení, bez regulí k zvládnutí jejich problémů s horníky. Ale striktní omezení postihující nás všechny bez náhrady škody umíte udělat v pátek odpoledne bez varování, bez ničeho! Vše v životě musí být v rovnováze, já tu rovnováhu postrádám! Nikdo není zodpovědný za způsobené škody a promrhané peníze, je možné dávat omezení a zákaz, ale není povinnost zodpovídat se za chyby.

Přeji nám všem trpělivost, věřím, že se z toho dostaneme. Přeji nám všem možnost soucitu s lidmi, které tato situace postihne finančně a existenčně. Protože to bude ta pomoc, to znamená – společně to zvládneme. Nebojme se pomoci si navzájem.

S velkou úctou ke všem lidem, nejen zdravotníkům.

Zdeňka

Je těžké „jen“ nechat plynout TICHOU vzpomínku….v tomto případě je to NEMOŽNÉ

Večer jsem hovořila telefonicky s jednou z našich lékařek, ze které se stává léty vzácný přítel, už to není jen VYJÍMEČNÝ doktor. Prošly jsme v hovoru zahradu a plevel, který nad námi díky počasí začíná vítězit, zdravotní potíže odpovídající našemu věku, trápení s rodinnými příslušníky. Lékaři jsou lidmi, kteří mají naprosto stejné trápení a malé radosti jako my, pacienti, jsou to také zranitelní lidé, což si my pacienti mnohdy neuvědomujeme. Během hovoru se stočilo téma směrem k nutnosti najít si gynekologického lékaře, protože ,,už ho nemám“. Jsem z OVAHELPu naučená klienty lékařům ,,předávat“, protože máme štěstí a již poměrně velký počet těch nejlepších a nejkvalitnějších s námi spolupracuje a VŽDY nám vyhoví. Tak jsem okamžitě zareagovala slovy:

,,a proč nejdete k Hedvice? Neznám lepší lékařku, a navíc- před čtyřmi lety jste mi ji doporučila“.

Přišla odpověď, na kterou patrně nezapomenu nikdy. „ Zdeni, Hedvika je mrtvá, Vy to nevíte?“

Přiznám se, že jsem se musela posadit, jen jsem oponovala, to přece není možné, já u ní na konci února byla, byla veselá, to je nějaký veliký omyl! Po skončení hovoru jsem se cítila jako by mi něco velmi důležitého zmizelo ze života, nemohla jsem zastavit pláč, jen jsem vkládala do rukou věci a nesmyslně je vzápětí pokládala jinde, vůbec jsem nedokázala fungovat. Jen jsem slyšela tu větu, která mne tolik vykolejila. Otevřela jsem počítač s vírou, že tam najdu potvrzení mé neděje- že to není pravda. Vždyť ji přece znám jako vždy pozitivně naladěnou, usměvavou, sportovně zaměřenou, zdravou ženu.

V únoru jsem si s ní podala ruku, popřála jsem ji hezký den, poděkovala za vyšetření a …….už NENÍ?!!

Na internetu jsem našla Hedvičiny fotky- všude je to ta usměvavá a milá žena, tak si tuto lékařku pamatuji. A jen oznámení: 2. 3. úmrtí, 13. 3. rozloučení …..a kousek níže: MUDR. Hedvika GERŽOVÁ zemřela: věnujte ji tichou vzpomínku. Pláču i při psaní těchto řádek. Jak je to možné, byla jsem JEN pacientka- JENOM jedna z mnoha stovek. Proč cítím, jakoby mi umřel někdo z rodiny?

Stala jsem se pacientkou této lékařky před čtyřmi lety. Přivítala mne velmi příjemná, štíhlá, sympatická žena, pro kterou jsem byla od první chvíle Zdeňka. Jsem invalidní, ale pro ni nebyl problém mi vždy pomoci na vyšetřovací lůžko a z něho, protože se tam sama nedostanu, ještě jsme se u toho nasmály, když občas moje nefunkční noha projela jejím účesem, nebo po jejich zádech. Tato lékařka byla vždy pečlivá. Teprve ve zralém věku jsem se díky ní přestala bát ,,chodit ke gynekologovi“, ženy mi určitě rozumí. Nemusela jsem se stydět, žádná otázka nebyla hloupá, vždy mi vše vysvětlila, mohla jsem být jen člověkem a proti mně stál jen člověk, byla jsem v bezpečí. Když jsem musela před dvěma roky absolvovat zákrok, přišla za mnou o půl sedmé ráno do čekárny s podanou rukou a se slovy: ,,Zdeni, jsem tu, sestry Vás připraví, já na Vás budu čekat, vše bude v pořádku“. Po probuzení z narkózy vedle mne stála zase…. S úsměvem a slovy- je to dobré….Takto si ji pamatuji.

MUDr. Hedvika Geržová- odešla náhle, nečekaně v době začínající pandemie, všichni jsme se báli nákazy, řešili jsme izolaci, šili jsme roušky, sledovali jsme nárůst nemocných. I já, a souběžně s tímto z lidského společenství odešel vzácný člověk- pacienti se postupně dozvídají, že jejich lékařka už není. Lékař vzácný především svým pochopením pro lidské slabosti, bolesti, nedokonalosti. Velmi vzdělaná, erudovaná, rázná a přesto tolik pokorná lékařka. Lékařka, kterou vystihuje slovo : nenahraditelná. Zůstala prázdnota, ticho, beznaděj. Chybí člověk, kvalitní člověk, který přitom jen dělal svou práci. Mám věnovat tichou vzpomínku…já, jen pacientka….

Paní doktorko: moc Vám děkuji za Vaši péči, laskavost, schovívavost, pomoc. Jsou chvíle, kdy Boha, osud- nazvěte si to jak chcete- nechápu. Mohu jen poděkovat a tiše si vzpomenout na jednoho vzácného člověka- na lékařku se jménem Hedvika…. Děkuji.

Z.

ONKOLOGICKÝ pacient je ohrožen infekcí ještě více, než kdokoliv jiný!

Onkologičtí pacienti jsou obecně náchylnější k jakékoliv infekci. Procházejí dlouhodobě náročnou a mnohdy drastickou léčbou, mají velmi oslabenou imunitu.
‼Toto jsou jen preventivní kroky, rozhodně si nepřejeme vytvářet paniku‼
Děkujeme za pochopení.

Chybí konkrétnější informace, proto vyjmenujeme to základní:

▪ Dodržujte hygienická opatření, myjte si ruce co nejčastěji, používejte na ruce dezinfekci, někdy pomůže i voda s trochou alkoholu nebo octa.

▪ Při kašli a kýchnutí si zakrývejte ústa – ne rukou, ale kapesníkem!

▪ Používejte papírové jednorázové kapesníky!

▪ Vyšší teploty nad 38 st., jakékoliv změny svého zdravotního stavu hlaste svému onkologovi, ten vám poté doporučí jak postupovat dále.

▪ Pokud procházíte radioterapií (denně), chemoterapií (v termínech), snažte se vyvarovat shlukování v čekárnách, manipulaci rukama kolem úst, jízdu ve veřejných prostředcích, nedotýkejte se rukama sedadel v čekárnách apod. Kamkoliv přijdete, vždy si okamžitě umyjte pečlivě ruce!

▪ Nestyďte se použít běžnou roušku, chraňte se, už jsem byla svědkem, kdy byl onko pacient zesměšňován v domnění, že je pouze hysterický člověk obávající se infekce koronavirem!

▪ Mimo návštěvu lékaře pobývejte DOMA!

▪ Pokud je to možné, zrušte návštěvy příslušníků rodiny. Ti chodí do práce, mezi lidi apod., jsou na rozdíl od vás zdraví a mají imunitu v pořádku!

▪ Pokud je to možné, starší pacienti nad 50 let alespoň na 30 dní eliminujte hlídání malých vnoučat, jejich infekce pro vás znamená problém!

· Vynechte i sedánky se sousedkou nad kávou apod.

· Pokud je to možné, vynechte i pohyb v supermarketech!

Onkologický pacient má opravdu co dělat sám se sebou, musí zvládnout problém vycházející z náročné léčby, apeluji na ty ,,zdravé“, než se rozhodnete kontaktovat nemocného, dobře zvažte, zda nejste pro něho hrozbou např. z důvodu pobytu v rodině, která byla v zahraničí, pravidelným užíváním hromadné dopravy apod.

Snažte se myslet na druhé, chovejte se prosím zodpovědně, na místě je převzetí zodpovědnosti za své chování a disciplína!

Ing. Zdeňka Hyvnarová

OVAHELP a Český den proti rakovině

Jako onkologická pacientka si velmi dobře uvědomuji, jak je důležitá osvěta, prevence, jak důležité je o této nemoci otevřeně mluvit. A nechápu to jako činnost, kterou by měly dělat pojišťovny! Protože kdo ví o tomto problému více, než ti, kteří tuto nemoc přežili.

Já měla štěstí- já jsem po operaci, chemoterapii, radioterapii ( ještě dnes mi není jasné, jak se takové drastické způsoby léčby mohou nazývat TERAPIÍ), nastoupila i na rok trvající BIOLOGICKOU léčbu- ta sestává ze 17-ti dávek cytostatik, které dokáží konkrétněji působit na určitý karcinom (nádor), tedy laicky řečeno. Tuto léčbu jsem získala proto, že byla v této době tzv. na světě, vynalezena, vyzkoušena, měla za sebou mnoho let testování, prostě UŽ tu byla. A já patrně díky tomu ještě žiju. Nevím, jak dlouho, protože ještě procházím léčbou a především, moc dobře vím, že říkat: vyléčil se z této nemoci- je tvrzení odvážné. Spíše bych ten stav nazvala klidovým režimem.

Výtěžek z prodeje kytek jde z velké části právě do výzkumu. Na hledání možností léčby rakoviny, A ještě mnoho pacientů s různou formou rakoviny tuto možnost konkrétnější léčby nemá. Rakovina slinivky, kůže, plic- a mohla bych jmenovat dál, důležité je však to, že je třeba sesbírat kdejakou korunu, snahu, pomoc, aby měli lidé, kteří to umí prostor a finance pro tuto práci. A opět je zbytečné argumentovat: a co stát, a co farmaceutické firmy, a co ten či onen. Prostě by každý měl začít u sebe, každý malý dílek pomoci, sdílení, účasti může ve finále dokázat převeliké věci!

Letos jsme se rozhodli pomoci získat pro Ligu proti rakovině v Praze penízky na dobrou věc i MY- OVAHELPáci. Byl to 23. Ročník, tentokrát jménem rakoviny plic, zdůrazňovala se škodlivost kouření. A to nemluvím o tom, co my Ostraváci máme v ovzduší, na to jsou i cigarety krátké! Tedy pro nás téma aktuální minimálně nadvakrát!

Takže, nejdříve byl nápad- co takhle udělat to s programem pro lidi, nějak hezky, jako poděkování za to, že na sbírku slyší. Jo, nápad dobrý, ale práce neskutečná.

Přesto jsme do toho šli. Pečlivě jsme objednali potřebný počet kytek, veškeré materiály, trička, vizitky, plné moci, letáky, vaky, a…a…a…bylo toho opravdu velmi hodně!! Viděla jsem chvílemi žlutě a počítala i ve spaní. A Šárka, moje kolegyně se mnou.

Dojednali jsme s mnoha komunikačními kotrmelci i prostor v Karolíně. Manažeři centra nám dokonce sestavili spot pro jejich veliké obrazovky. Tím jsme také naše Ostravany informovali o našem snu-prodat kytičky za 200 tisíc.

Dojednala jsem program s mnohými umělci a kreativci z našeho regionu, kdy hlavní byla spolupráce s Jakubem Mazůchem – ten dokonce sestavil tanec pro tento den, a slíbil, že ačkoliv nemá moc volného času, tak přijede a roztančí Karolínu. A co víc- tento milý mladý muž si neřekl za vystoupení ani o jedinou korunu!!!!

A nejvíce mne dostal dětský sbor minimálně 60- ti dětí, to byl pytel blech, kdy na pokyn učitelky se doslova rozvrtěli na WC a do stanovených 5 minut byli zase ve stanoveném čase i tvaru na schodech- naprosto neuvěřitelná disciplína. S velikou úctou pohlížím na rodiče těchto dětí, že je vedou tímto směrem, k učitelkám, které vše co umí, předávají těmto dětem, kdy z nich dolují jejich schopnosti. A tento sbor ukázal, co umí! Byly i slzy!!! Hlavně moje.

Velmi pomohla paní Vlaďka Dohnalová: ta sehnala bubeníky, úžasné muzikanty, imitátora.

Pomohli herci z divadla- také zdarma.

Dojednali jsme dobrovolníky, kteří se uvolili postarat o program dětí.

Všechny vystupující si můžete dohledat v programu.

Ve dvou školách se nám přihlásili studenti, kteří se rozhodli pomoci s prodejem kytek. Studentů bylo celkem 25.

15 ze střední zdravotní školy- tedy budoucí diplomované sestřičky, a 10 ze střední umělecké školy- tedy budoucí umělci a kreativci.

Všichni studenti dostali i stovku na svačinuJ. Pedagogický dozor zajistily i třídní pedagožky.

Městská policie navýšila hlídky, kvůli bezpečnosti.

Přidaly se i úžasné holky kosmetičky, a před těmi smekám, protože to byly ženy hodně dospělé, tedy zralé, přesto sebraly odvahu a své síly a šly.

No a do počtu 45 lidí se přidali OVAHELPáci- pacienti s rakovinou, kteří procházejí léčbou, ale protože si moc dobře uvědomují, jak tato nemoc narůstá v rozsahu a míře četnosti, tak aktivně pomáhají ze všech svých sil všude, kde se dá. Doslova.

A pomoc nabídl i kamarád, Jiří TILL. Myslím, že o tomto muži ještě uslyšíme, protože opravdu umí, pozvedl náš den na vysokou úroveň s pozice moderátora. A neměl to snadné! Jen mne hledal dvakrát!

Vše tedy bylo připraveno a nastal den D.

Všichni jsme se oblékli dle požadavků LIGy, vybavili se vaky a taškami s kytkami , naložili jsme auta a vydali se za lidmi.

Ten den se asi Jaro pralo se Zimou o poslední možnost úřadovat, protože byla strašná zima a lilo celý den ! Studenti neměli šanci prodávat venku- to by bylo akorát na chřipku!

První mínus dne…

Dorazili jsme do Karolíny- nebylo ozvučení, nebyla připravena místnost na věci účinkujících. Přišel šéf z Karolíny, který má takové věci pod palcem, vše bylo domluveno, dohodnuto, jen jaksi tento šéf nic nevěděl. Komunikační šum? Nevím, nerozumím tomu.

Druhé mínus dne…..

Učitelky dětského sboru, který program zahajoval, dokázaly, netuším jak, bleskově zajistit ozvučení vlastní a začalo se na minutu přesně. Lilo, v Karolíně bylo díky nám žluto a pod schody stáli rodiče zpívajících dětí. Sem tam chodec, zákazník. Nevzdalo se to a děti zpívali nádherně!!!!

Mezitím jsme stihli i reportáž pro Českou televizi, která byla hlavním mediálním partnerem sbírky. Prostě, poklus a cval jedna báseň.

Vnímala jsem, že lidé se zastavují, ale zůstávají jakoby v odstupu, mimo dosah očního kontaktu, když se k nim rozběhlo žluté tričko s velikým úsměvem, nastal úprk. Stud? Nevím.

Pečlivě jsme den inzerovali, ale počasí vyhrálo. Lidé nedorazili.

I tak jsme začali oslovovat naprosto každého s prosbou o dvacetikorunu za kytičku.

Teď budu hovořit o svých kupujících. Bylo mnoho takových, co mne míjelo s hlavou zabořenou a ani neřekli NE. Ignorování. Bylo mnoho takových, kteří mi dali za kytku více, než dvacku- úžasné!

V jednu chvíli mi moderátor Jirka řekl: za Vámi je Nohavica! No, to dělat asi neměl, já totiž jeho písničky můžu, zejména Anděla. Co dělá, kam jezdí, co přebral a od koho, to není moje věc! On je totiž dospělý a svéprávný člověk! Pro mne je to básník, skládá slova do krásných vět, já toto neumím, o to více mne to zaujalo. A je ,,náš“, Ostravák. Tož jsem vyrazila, široký úsměv, starší dorostenka- nebylo moc čím zaujmout. Pan Nohavica byl zamračen, nedobře naladěn, ve spěchu, nicméně pokud mne nechtěl přerazit, zastavit musel, starší dorostenka zvítězila, stačilo být trochu odvážná a neuhnout z dráhy, jak se říká.

Pěkně jsem pozdravila, zmínila jsem, že mi neodpověděl na 4 maily ( ve kterých jsem prosila o účast na dni), a s velikým úsměvem a se slovy: prosím Vás- jsem mu nabídla kytičku. Pan Nohavica, velmi zamračen, mi sdělil, že tyto sbírky neuznává, že mi tedy dvacku dá- mezi slovy zněl soucit patrně nad mým věkem-, ale kytku odmítá, a utíkal dál s hlavou skloněnou. Děkuji pane Nohavico za příspěvek, já Vám moc přeji hodně hezkých dní s úsměvem na tváři a ještě hodně sil k napsání písniček, jaké umíte jen Vy. Protože kdo může soudit? Co je vlastně pravda?

Zmíním ještě jeden zážitek. Oslovila jsem s prosbou i jednu mladou ženu. Neodmítla mne, ale sdělila mi, že má jen platební kartu.

Tak jsem se usmála a připíchla jsem ji kytičku na klopu se slovy, že ji tuhle věnuji já, ať je zdravá, a ať se na chvíli zastaví, že máme program pro lidi, abychom jim poděkovali. A v tom přistoupila elegantní dáma, která s úsměvem sledovala program a již kytičku na klopě měla: jen řekla: já to za vás dám, a dala mi dvacku do vaku. To bylo tak nádherné gesto, že je mi líto, že si nepamatuji, jak tato dáma vypadala, jinak bych ji asi do smrti zdravila i úklonou hlavy.

Všimla jsem si jednoho muže, cca 40 let, zastavila ho budoucí zdravotní sestra, velmi milá holka. Dal studentce -počítala jsem to, 7 otázek, na vše odpověděla, držela kytičku s letáčkem, opravdu se snažila. Pán poté, co ho již přestalo bavit ptát se i na to, proč je kytka žlutá, požádal pouze o leták se slovy, že si to přečte a cestou zpět ji penízky dá. Poodešel, studentka již prodávala kytku dalšímu a já viděla, jak onen pán letáček zmačkal a zahodil hned za rohem na zem. Proč tedy ty otázky? Stačilo říct NE.

A musím zmínit i věc jinou. Všichni o nás věděli, v Karolíně běžely spoty. Přesto jsem na vlastní oči viděla, jak hrubým způsobem vyhazovali studenty z obchodů prodavači, opravdu často s nadávkami. A studenti se na mne otáčeli s otázkou v očích: vždyť jste říkala, že o nás vědí, že lidé tuto sbírku znají. Co jsem jim měla říct? Výsledek? Studenti nám na díky tomu pak prodej vzdali, tedy ani se moc nesnažili až na výjimky, protože jim to vzalo dobrý pocit. Moc přeji všem těm, kteří prodávající hrubě odbyli, kteří je hrubě vyhodili, pevné zdraví. Protože šlo převážně o lidi mladé, ještě jim nedochází, jak se rok od roku snižuje věková hranice nemocných, nějak si neuvědomují, že mají rodiče, přátelé, že i tito mohou onemocnět. Ale jednou jim to docvakne, věřím tomu.

A nešvar dne? Zaregistrovala jsem veliké množství cizích prodávajících, kteří na rozdíl od těch našich neměli vizitku s logem OVAHELpu. Na mu otázku, proč prodávají tady, když ví, že zde je OVAHELp a jeho lidé mi bylo těmi cizími prodávajícími sděleno: ale nás ze spolku ( jmenovali mi tři různé organizace z Ostravy) poslali právě sem s tím, že tu máte akci a my díky tomu prodáme bez práce a v teple moc kytek! Z toho je mi nanic, protože jsem opravdu dva měsíce inzerovala naši akci, ale NIKDO z jiných organizací se nepřidal, nepomohl, neprojevil zájem, nic. Takže zase jen využití příležitosti? Nějak začínám mít pocit, že tohle je v Ostravě normální.

Program. Vše šlo dobře, jen bylo strašně málo lidí. Procházela jsem Karolínou, sledovala jsem, kam až dosáhne zvuk mikrofonu a zaregistrovala jsem, že lidé sedí v kavárnách, boří hlavy do PC a telefonů, bez zájmu. Nakupují- bez zájmu a obloukem obcházejí prostor s našim programem. Na schodech jen posedávalo pár lelkujících lidí, pár dětských ,,spoluobčanů“,(a nebyli ve škole!), kteří měli ve tvářích otázku- co se z toho dá získat.

Když nastoupil v 17 hodin Jakub Mazůch- Není, kdo by ho neznal, pokud se alespoň trochu zajímá alespoň o Stardance. Velmi schopný kluk, pozitivní, opravdu umí. Přijel, začal předvádět kroky, sám mluvil na lidi přes mikrofon a přitom si všiml, že tančí, či tančit se pokoušejí jen naši studenti, jinak jen stojí lidé opodál a větší množství kouká z patra s rukama svěšenýma přes zábradlí. Tak poprosil dotyčné, zda by mohli alespoň tleskat? A co se stalo? Hádejte! Ruce lidí netečně visely dál, přece nebudou tleskat- zadarmo!!! Jakub tedy odtančil, co slíbil, s dětmi a svou partnerkou Míšou s taneční školy, poté odešel.

Takže- náš kytičkový den s programem pro lidi: neprodalo se ani z poloviny, co jsme chtěli. Lidé nepřišli. Mnozí, co v centru byli, neměli zájem se ani podívat na to, co jsme pro ně připravili. Jirka TILL mi řekl, že byly na začátku karamboly-ozvučení apod, ale jinak se den vydařil, přece…

A já říkám: udělali jsme vše, jak nejlépe jsme dovedli, snažili jsme se poděkovat, oslavit život, sdílet vše s lidmi. Ale nevím, co se to s lidmi stalo.

Už se jen umíme mračit, zkuste někde říct nějakou negativní větu a uvidíte, jak moc se rozhovor rozproudí, jak moc lidí se přidá. Protože stěžování si na absolutně všechno, se stalo málem národním sportem, kulisou našich životů. A že se někdo snažil pro lidi něco připravit? A chtěl to po nás někdo? Nechtěl, já vím.

Ale já už vím i to, že život je krátký, že není samozřejmostí zdraví, že i mladý je člověk jen chvíli. A že je důležité myslet na druhé, pomáhat, sdílet to, co může pomoct jiným. Že máme v regionu moc úžasných a schopných lidí, kteří umí, a chtěli to ukázat i nám všem.

Takže děkuji všem zúčastněným, kteří to vše pro Nás OVAHELP podstoupili, někteří i zdarma, ve svém volném čase. Děkuji všem, kteří si kytičku koupili. Děkuji všem těm, kteří se zastavili s námi pod schody, na chvíli, podívali se na program a třeba odešli s milou vzpomínkou a úsměvem do svých domovů.

A pokusím se už nikdy nic podobného nepřipravit. I když- já pořád věřím v dobro a lidi, takže můj slib zase tak vážně neberte, protože už od ledna příštího roku zase budu běhat a shánět lidi PRO DOBROU VĚC.

Zdeňka

Poděkování

Před časem jsem sdělovala světu, že nám za pouhých 10 minut hovoru pan hejtman Ivo Vondrák poskytl podporu. Jak důvěrou, protože ho oslovilo, co OVAHELP dělá pro lidi, ale především vnímal, že naše rozsah naši činnosti je odrazem toho, kolik peněz máme. A že je doposud víceméně čerpáme z vlastních financí, respektive z důchodu jedné starší dorostenky – což jsem prosím pěkně já.

Pan Vondrák dal na začátku, kdy vstupoval na pole zvané ,,jsem hejtmanem“ veliký slib. Musím se přiznat, že jsem před OVAHELPem nesledovala nic, co se jen trochu tvářilo politicky. Jsem to, čemu se říká- rozčarovaný občan.

Co tedy slíbil? Rozhodl se KAŽDÝ MĚSÍC, ano každý měsíc věnovat polovinu svého platu na dobrou věc, lidem, kteří jsou v nouzi. Kolik to dělá? Milí přátelé – celých 30 000,- korun českých. Tyto peníze daruje jako soukromá osoba, ne jako hejtman, aby peníze došly na správné místo rychle, kdyby se tak dělo z hejtmanství, patrně by to mnohé díky potřebného dodržování postupů legislativy odradilo!

Po schůzce jsem odcházela jednak s pocitem, že jsem mohla mluvit se vzdělaným člověkem, (pro mne je vzdělání poměrně velkým bonusem, který obdivuji), ale především se slibem, že pan Vondrák podpoří OVAHELP díky naší snaze zviditelnit Český den proti rakovině. Dostali jsme 30 000,- Kč na náš transparentní účet.

Budu moc dobře zvažovat, kam je dáme – raději zaplatím ze svých peněz všechny vystupující v programu našeho kytičkového dne, a tyto peníze dám tam, kde pomůžou onkologickým pacientům. A favorita již mám!

Dva týdny po připsání částky dorazil i veliký papírový šek a mne čekalo to, co z duše nemám ráda!

O to častěji to musím absolvovat! Protože jsou to peníze na dobrou věc, musela jsem se s tím ,,deklem“ vyfotit! Poprvé v životě jsem to udělala ráda, protože to byl dar od úžasného člověka! Nebo znáte někoho, kdo takto konkrétně pomáhá každý měsíc? Dobrovolně! Přiznám i to, že závidím studentům doktorandského studia na VŠ v Ostravě, že mají možnost docházet na přednášky pana Vondráka, protože při tom všem ještě stále učí!

Co tedy zbývá? Vážený pane hejtmane – moc Vám děkuji za OVAHELP, děkuji Vám za to, že jste mi věřil, s penězi naložím, jak nejlépe to dokážu. Půjdou tam, kde pomohou onkologickým pacientům, protože tuto problematiku já znám, zažila jsem to a vím, co kde chybí, či co se dá zlepšit.

OVAHELp děkuje!

A abyste viděli na vlastní oči to, co mne ohromilo, připojuji odkaz, na kterém najdete, kde všude tento úžasný člověk již pomohl!!

Podívejte se prosím sami: https://ivovondrak.cz/cs/charita

Ing. Zdeňka Hyvnarová

OVAHELP hostem v Nemocnici s poliklinikou Karviná-Ráj

V dubnu se naše 4 členky OVAHELPU vydaly přednášet na konferenci Vyšší zdravotní školy v Ostravě.

Sebraly odvahu a pokusily se posluchačům v sále sdělit, co vše je během nemoci zvané Rakovina potkalo. Já tam byla taky. Protože jsem se domnívala, že je konference POUZE pro studenty -přednášeli i lékaři, soc. pracovníci apod., pojala jsem to za sebe spíše jako velikou prosbu směrem ke studentům, aby při své práci nezapomněli nás, pacienty vnímat především jako lidi se strachem a bolestí, aby na nás prostě byli hodní, a mám-li to říct bez obalu- aby nás alespoň vždy včas zakryli rouškou, prostěradlem nebo klidně i hadrem, protože nejčastější problém nás pacientů, je hanba z nahoty. A také jsem jmenovitě moc za nás všechny poděkovala lékařům, které my, OVAHELPáci známe. A musím říct, v hledišti bylo i hodně slz, jen jedna studentka o tři sedadla vlevo své kamarádce říkala, že Iva stihla zdrhnout… To znám ze svých studentských let taky, taky jsem občas stihla vzít, jak se říká ,,roha“. Jsem ráda, že jsou stejní jako kdysi my.

O přestávce ke mně přistoupila mladá žena s milým úsměvem. Bylo tam moc lidí, čas oběda, hluk, tak jsem jen postřehla, že je zdravotní sestra, že na jejím pracovišti se již klade veliký důraz na etiku a intimitu pacientů a zda bych s nimi, tedy za OVAHELP, chtěla spolupracovat. A pak přišel milý mail s pozváním do nemocnice v Karviné Ráji, zjistila jsem takto, že ona žena s úsměvem je vrchní sestrou na chirurgii, Mgr. Mesiariková Šárka.

Tak jsme se vydali do Karviné, trochu s obavou, co vlastně můžeme nabídnout, tak nějak uvnitř ve mně hlodala obava, že jde možná o omyl, ale můj pocit, že OVAHELP musí lidem s rakovinou přinášet cokoliv k zlepšení situace či života s nemocí byl silnější. Vrátila jsem se do této nemocnice po 34 letech, tam se mi narodila má milovaná dcera. A přiznám se, vzpomínky dobré to tedy nejsou, tehdy to v nemocnicích chodilo poněkud, jak to říci slušně- RÁZNĚ, bez projevu vstřícnosti a lidskosti.

Nahlásili jsme se na recepci, tam už o nás věděli, pak si nás vyzvedla ta úžasná vrchní sestra z chirurgie. Vedla nás nejdříve do ordinace, kde se vyšetřují ženy, přišla další, staniční sestra. Začaly mi vysvětlovat, co vše a jak dělají. Ve mně byla malá dušička, jen jsem si říkala, to bude trapas, oni si asi myslí, že máme zdravotní vzdělání, došlo k omylu, to bude tedy mazec! Sestřičky nás s klidem a úsměvem vyvezly na lůžkové oddělení, zase nám vysvětlily, co zde změnili pro pacienty s onkologickým problémem, ptaly se, co ještě mají přidat, či udělat- NÁS – Ovahelpáků. Začali jsme vysvětlovat, co nám pomohlo, když jsme byli na operaci my (já a Ivanka), všimli jsme si, že nemají fyzioterapeuta na pooperační cvičení zaměřené na operované uzliny- což je veliký a bolestivý problém žen. A sestřičky vše braly vážně!  A šlo se dál. Nevím, jak Ivanka, ale já si připadala jako delegace. Všichni nás zdravili, dávali najevo, že nás rádi vidí, naprosto všichni se usmívali… Já se soustředila na chůzi, aby mi moc neklapaly boty, bylo tam totiž všude veliké ticho.

Usadili jsme se v jejich zasedací místnosti, já jsem si jen pořád říkala, proboha, co já jim mohu nabídnout, to bude ostuda!

Vrchní sestřička, na které je vidět, že je profesionál, autorita, ale velmi empatická dala pokyny a do zasedací místnosti postupně vešlo několik sestřiček, domnívám se, že staničních sester. Všechny přišly s úsměvem a dávaly najevo, že se na nás těšily. Prostě normální holky! Tak úžasné, milé a vstřícné, až mi slova chybí!  Začali jsme si povídat, oni se ptaly nás, my jim sdělovali své zkušenosti, Ivanka byla naprosto klidná, dokonce poradila, ať do výtahu nechtějí s pacientem vjet s odrazem přes práh na první dobrou, jak se to stalo jí, díky čemuž málem fičela na sál od výtahu zpět, apod. Ano, i na smích došlo. Sestřičky vyprávěly o svých zkušenostech, dávaly podněty, každá mluvila za své oddělení, či úsek, bylo to naprosto úžasné. A pak se otevřely dveře a vstoupily dvě ženy.

Červené náušničky poznám kdekoliv na světě! MUDr. Heroková, která operovala i mne, a MUDr. Klimszová. Dvě úžasné lékařky, kapacity, které v Karviné operují, hned po dokončení operací dorazily za námi. Po náročném operačním dni!!! A povídaly si s námi také, vyptávaly se, co a jak děláme, a rovněž nastínily zájem o spolupráci. Vyprávěla jsem o OVAHELPu, proč to vlastně děláme, kterým směrem jdeme, bohužel jsem musela zmínit i pár nešvarů, které vyvstali díky netoleranci a závisti v Ostravě. Byla jsem překvapena, protože i takové lékařky na vlastní kůži občas zažívají neuctivost, hrubé jednání. Bylo zajímavé toto slyšet. Uvědomila jsem si, že i lékaři jsou lidé, nemocnice místo, kde je také rivalita, nesoulad, a že to vše může mnohdy personál taky pěkně vytočit do negativna, způsobit jejich nezájem a rozčarování z této náročné práce. Poznamenala jsem, že to nechápu, že neznám pacienta, který by např. o lékařce p. Herokové nemluvil s velikou úctou, že to snad ani není možné, že by nebyla ta úcta a respekt automaticky i u kolegů v nemocnicích. A víte, co se stalo? Tyto dvě naprosto bezkonkurenční lékařky, vlastně už dámy, starší dorostenky jako já, se objaly a s tím nejkrásnějším úsměvem, co jsem v posledních letech viděla, řekly: ale my to zvládáme a jedem dál. Slyšíte pacienti, lidi, kolegové? Tohle je pro nás, dokud je máme a mají chuť to nevzdat, máme my všichni šanci na život ve zdraví ještě větší!

Všichni tito lidé na chirurgickém oddělení v karvinské nemocnici, kteří mají náročnou práci, nám věnovali dvě hodiny času! Neskutečné!!!

Výsledek? Budeme spolupracovat, doladíme způsob, termíny ale v hrubých rysech již mohu říct všem našim klientů:

• Budeme pravidelně do této nemocnice jezdit za pacienty na besedy o vlastních zkušenostech s rakovinou, abychom jim pomohli a poradili jako lidé, aby lépe nemoc zvládli
• Budeme spolupracovat v zajišťování zdravotních pomůcek pro pacienty
• Budeme zajišťovat odborné semináře pro zdravotní personál, zejména v oblasti zlepšení péče a vztahů směrem k pacientům s důrazem na etiku, slušnost, lidskost, komunikaci
• Budeme spolupracovat v zajišťování mobilního hospice
• A mnohé další, věřte, že vám včas vše rádi sdělíme

Co říci závěrem: já i mí kolegové z OVAHELPu často hovoříme i o negacích, které jsme v nemocnicích zažili. Není našim cílem hanit lékaře, to rozhodně NE! Děláme to proto, aby se mohli zdravotní sestry, lékaři i ostatní třeba chovat jinak, aby nás pacienty vnímali jako lidi se strachem, bolestí a mnohdy s hanbou z nutné nahoty. Aby měli pochopení pro naše otázky, strachy, tápání, nejistoty. Aby lékaři i ostatní zdravotní pracovníci především zjistili, že když se svým sdílením a empatií získají důvěru pacientů, pacient udělá mnohem více proto, aby se vyléčil bez průtahů, bez rizika zkoušet třeba babské rady, či rádoby léčitele apod. A i obyčejné pohlazení, úsměv mnohdy udělá víc než lejstro plné pokynů co člověka čeká při náročné léčbě. Protože u této nemoci jde o čas. O důvěru. A o život!

MY OVAHELPáci  osobně známe  lékaře, kteří tohle vše umí! Když si projdete pár okének- všechny je tam máme a jsem hrdá, že je známe.

Resumé z návštěvy nemocnice v Karviné? Pan ředitel této nemocnice asi dobře ví, co dělá a na nemocnici mu záleží. Proč? Protože v této nemocnici operují i takoví lékaři jako je MUDr. Heroková a MUDr. Klimszová. Já být ředitelem, tak se i poperu, abych je tam měla!!! Myslím, že o tomto chirurgickém oddělení ještě hodně uslyšíme a nebojím se říct na základě vlastních zkušeností: Ostravo- máte možnost se něco naučit od lidí v Karviné, kteří pochopili, jak na to!

Holky, dámy, VY všichni ,,ze zasedačky“, děkuji.    S velikou úctou a respektem, Zdeňka

OVAHELP hostem na plese APAVARU

Byli jsme osloveni s tím, že nám chce lékárna APAVAR pomoci, proto na naši podporu zorganizuje ples.

Že se bude snažit získat pro nás peníze z tomboly a sbírky. Tedy dar pro naše klienty, pro OVAHELP!!!

Mgr. Zvaríková vlastní krásnou lékárnu, ve které to chodí jako v dobách, kdy každý znal svého lékárníka, na každého si udělají čas, poradí, vyslechnou… V této lékárně to nechodí: dones recept, předlož ho, odeber léky, sbohem. Nedělám reklamu, jen se mi jejich přístup moc líbí, velmi často tam pro něco jdu, a odejdu s něčím zcela jiným, méně škodlivým a ještě dostanu radu jak dál.

Zpět k plesu. Nejdříve jsem chtěla couvnout. Lidi si přečtou OVAHELP a ples, jak to bude vypadat! Prosím o finance, kudy chodím, a pak je protančím, i když už netančím, protože mé elektrody v zádech rytmus hudby ignorují? Bylo mi vše vysvětleno, změnila jsem názor a řekla ANO.

Vykopala jsem ze dna skříně 9 let staré šaty, které mám ráda, ať si módní guru říká co chce- tehdy jsem byla naposledy mezi lidmi, zašla za Šárkou Prchalovou, která mi pomohla s líčením, podala jsem ruku manželovi a šli jsme po mnoha letech na ples. Ples, který byl jiný, protože byl PRO NÁS a O NÁS.

A i krátký tanec byl, ve stylu šlapání zelí hlemýždím tempem, ale byl!

Musím to ale vzít chronologicky.

Ples Helence organizovala Dagmar Lindnerová, tato žena s velikým nasazením zajistila místo, datum, jídlo, a vše to, co my hosté na plese automaticky očekáváme a vůbec nevnímáme, kolik práce to znamená. A jídlo bylo opravdu velmi chutné, opravdu dobrota.

Dáša mne vzala sebou na první schůzku do Domu kultury v Ostravě. Musím říct, že když jsem jim vysvětlila důvod, proč se ples dělá a kdo je tím podpořen, manažer DK nám poskytl okamžitě několik tisíc slevu za pronájem sálu.

Když jsem kontaktovala ředitele informačních center, umožnili nám ZDARMA propagaci plesu ve všech informačních centrech i na jejich webu. Nám prostě to slovo OVAHELP nosí štěstí a funguje jako kouzelné slovo. O dalších krocích nevím, protože jsem ples neorganizovala, byli jsme také platící hosté.

Celý ples moderoval pan Jaroslav Kuneš, znáte ho ze Stardance. Musím přiznat, že si získal naprosto každého v sále od první minuty. Velmi inteligentní, příjemný a empatický muž. Po celou dobu plesu nás podporoval, vše vysvětlil, byl vtipný, prostě nádhera na velmi vysoké úrovni. Bylo mi velkou ctí, pane Kuneši. Děkuji Vám.

MG Dancers, Jakub Mazůch a Michaelou Gatěkovou byli hvězdami večera. Na ty jsem se těšila moc, protože nám poskytnou svůj čas a umění i 15.5. na náš kytičkový den v Karolíně. Je naprosto neuvěřitelné, co tito tanečníci dokáží, oni netančí, oni doslova plují nad zemí s takovou lehkostí, šarmem a ladností, že se nám obyčejným smrtelníkům tají dech. A nejvíce se mi líbí, jak Jakub vždy nasadí svůj úsměv plný zubů. Jakube a Míšo- je to tak moc hezké, to co umíte je zázrak a vím, že i dřina, nejde ani popsat, jak je úžasné se moci podívat na to, co děláte. Moc děkuji, že jste nás tímto podpořili.

Stejně tak i Moravský folklorní soubor Ševčík, to bylo moc hezké, k našemu regionu to bylo takové pohlazení a přiznání naši identity. Děkuji, děkuji moc.

Úvodní tanec zatančila paní Zvaríková, tančila i její kolegyně. Opravdu krásně, já jim s těmi svými elektrodami v zádech tiše záviděla, tohle já už nedoženu. A hlavně- tančily pro nás, pro OVAHELP.

V úvodu plesu se objevili i kameraman a redaktor TV POLAR. Můj prubířský kámen, protože já na povel: úsměv, a řekněte něco o sobě, reagují koktáním, zmatkem a silnou touhou zmizet. Přemohla jsem se, dostala ze sebe pár nesouvislých vět s pohledem zabořeným do stojanu kamery a se sdělením na konci: to je vše a předávám slovo- jsem tuto milou povinnost přetáhla na dceru Pavlínu. Ta se ji zhostila s noblesou, chutí, profesionalitou a se ctí. Pavlínka dokonce ustála i zahájení plesu a opravdu krásně všem vysvětlila, kdo jsme, proč jsme, o co nám jde. Jak bývá jejím zvykem, nezapomněla všem představit s velikou prosbou naši průhlednou bedničku- pokladničku a společně s panem Kunešem zahájili sbírku pro OVAHELP. Vzápětí přispěl s krásným úsměvem do naši bedničky i Hlavní sponzor večera.

Pavlínko, jsem na Tebe moc pyšná. Jsi krásný člověk, jsi velmi chytrá a hodná žena, a jsem moc ráda, že mohu říct: to je moje dcera! Jsem Pavlínko ráda ,,že mne máš“.

Díky hodným lidem- sponzorům byla i bohatá a kvalitní tombola. OVAHELP měl 20 svých hostů, z toho si 18 lístek na ples koupilo, aby se aktivně na podpoře podíleli. Všichni jsme se snažili také podpořit tombolu, můj manžel investoval tisíc korun a vyhráli jsme 4 balíčky. Ty poskytneme pro potřeby OVAHELPU, neužijeme je soukromě.

Výtěžek z tomboly šel organizátorům plesu na vysoké náklady.

Na závěr plesu byl tanec paní Zvaríkové s možností přispět do klobouku finance pro OVAHELP. Naprosto všichni, opravdu všichni se zvedali a dávali penízky pro nás.

Organizátoři plesu nám pak dali zpět naši bedničku a my jsme si spočítali dar od všech moc hodných lidí. Opravdu mi párkrát vlezly slzy do očí, reakce lidí byly tak spontánní a milé!! Ani nevím, jak mám poděkovat.

Dostali jsme v bedničce 8 030,- Kč, i manžel přispěl tisícikorunouJ

Účetnictví je nekompromisní, má dvě strany musíme tedy odečíst náklady OVAHELPU na ples- 4 330,- korun můžeme použít.

A důležité je: lidé nám věřili, 8030,- korun!!!!! Víte kolik je to bankovek pro OVAHELP – MOC!!!!!!!

Jen díky tomu, že si tolik hodných lidí koupilo lístek na ples, že přispěli vstupným i naši OVAHElpáci, že nám chtělo tak moc lidí pomoci.

Je mou milou povinností poděkovat paní Zvaríkové za to, že pro nás ples zorganizovala. Ten ples byl pravdu krásný a na vysoké úrovni především díky lidí, kteří poskytli to, co umí s vysokým nasazením, a hlavně díky panu Kunešovi. Ten naprosto přesně vystihl a předal ostatním správnou formou to, kdo jsme.

Moc děkujeme všem, kteří nám přispěli, tyto penízky použijeme 15.5. , protože nám 44 studentů pomůže prodávat symbol českého dne proti rakovině- žlutý kvítek. Budou prodávat celý den a my každému dáme jednu stokorunu na oběd. Protože je to na místě.

A tímto Vás všechny zveme 15. května do obchodního centra Karolína, kde pro vás všechny máme krásný program jako poděkování za vaši laskavost, sdílení a dobrotu. Společně oslavíme naše přežití těžké nemoci a vaši snahu pomáhat. Ještě jednou – MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

S velkou úctou Zdeňka

Proč vůbec pomáhám „nějaké“ neziskovce?

Dnešní doba… nebo spíš společnost je poměrně hodně ignorující vůči svému okolí. Vidíme to všude a na různých příkladech. Od péče o životní prostředí až po pomoc jiným. Každopádně teď nemá smysl se zabývat otázkou: Proč tomu tak je? Možná je mnohem lepší sdílet to „Proč někdo tedy pomáhá“.

Doteď si pamatuji, když mi volala Pája (dcera zakladatelky OVAhelp) a zároveň moje bývalá kolegyně z předchozího zaměstnání. „Jirko, potřebovala bych trochu pomoc s projektem, který dělám s mamkou. Potřebujeme nějak nastavit Facebook.“ Jasně, proč ne. Což o to, Facebook stránku chce dneska kde kdo. Pomohl jsem, ale pak to přišlo… 

Potkali jsme se i se zakladatelkou OVAhelp, paní Zdeňkou. Doteď jí tak říkám a přijde mi to takové humorné… Na tom setkání jsem zjistil, že vlastně veškerou činnost financují z vlastní kapsy a to mě zvedlo ze židle. 

V ten okamžik, když vidíte, jak se někdo snaží, vede to srdcem a myslí to vážně, tak jsem si řekl: „A dost! Přece není možné, abychom nesehnali pomoc a do celého „projektu“ nesehnali tu potřebnou šťávu.“

Podle mě nejvíce pochopíte mé proč, když si pustíte některá z videí, která jsme natáčeli. Jsou to silné příběhy a situace. Nejen, že každý z nás se může dostat do podobné situace, ale hlavně pokud budeme pomáhat našemu okolí, aby bylo lepší, tak pak třeba bude právě těch „ignorantů okolí méně“. Třeba se i stane samozřejmostí v naší společnosti o tu společnost pečovat a nepečovat jen o sebe. 
— 
Jiří Till

Poukázka ke zdraví

Poukázka ke zdraví = kávička s dortíkem zadarmo

Už jsem to psala na všechny strany. Máme to na webu. Je to na FB- hurá. Máme to v čekárnách spolupracujících klinik- tedy dvou. V lékárnách- taky dvou :). Dokonce v úžasném butiku Olga- tam jsou nejhodnější a nejmilejší holky, které z obchodů znám.

O čem mluvím? Tak ještě jednou, trochu jinak, prosím o vyslyšení, milé ženy. Protože tohle je o vás a PRO VÁS.

OVAHELP má jeden veliký cíl: klade důraz na PREVENCI. Nejsme klub, získané peníze se tedy okamžitě snažíme užitečně poslat směrem k lidem. Abychom si rozuměli, nejsme sociální odbor, nejsme filantropové, podporujeme jen péči o zdraví v rámci PREVENCE.

Získali jsme 75 tisíc korun českých. To není málo. Rozhodla jsem se tyto peníze věnovat ženám, protože jsem také prošla typicky ženskou formou rakoviny. Vím tedy o ní dost hodně z vlastní zkušenosti. Oslovila jsem pár klinik a nemocnic, já, obyčejná žena, důchodkyně jsem odeslala maily s prosbou o spolupráci s giganty našeho zdravotnictví v Ostravě. Dva odmítli. Jeden, pro mne tzv. srdíčkový ani neodpověděl a má výdrž, zkoušela jsem to na něj celkem šestkrát. To by udolalo, jak se říká, koně. Gigant odolal a nepolevil.

Pomohly mi dvě, opravdu DVĚ, celkem dvě kliniky. Klinika EUC a klinika Silesia Medical, s.r.o.

Pro OVAHELP možná osudové číslo : 2.

Vstřícnost, ochota, zájem, ukázali mi zázemí, poděkovali, podepsali se mnou smlouvu, převzali propagační materiál. Bylo cítit z každého slova, že chtějí udělat pro pacientky něco navíc, že je vnímají především jak LIDI. Kdybych to neabsolvovala, nikdy bych nevěřila, jak těžké je, udělat dobrý skutek. Když prosíte, držíte peníze a málem NIC. Velmi děkuji MUDr. Ichnovskému a Mgr. Srncovi.

Takže co že to pro vás ženy máme? Krásné poukázky na jméno. Růžové :). Mají hodnotu 300,- Kč. Máte možnost se objednat na vyšetření prsou, některá pojišťovna vám poskytne příspěvek ve výši 500 korun, OVAHELP přiloží poukázku na 300 korun. Komu? Ženám ve věku 40-45 let. Těmto ženám (pojišťovny až na výjimky, které dají příspěvek), vyšetření neproplácí. Pokoušíme se tímto počinem zvětšit sledovanou skupinu žen. V našem regionu, je cena vyšetření pro mnohé ženy cenou opravdu neúměrnou.

Rakovina v počátku obvykle nebolí. Když si pod sprchou nahmatáte bulku, už může být situace vážná. Kritická, fatální. Vlastním zájmem o sebe sama, jen tím, že si k nám dojdete pro poukázku, můžete včas odhalit problém, o kterém ani nevíte. Až 90 % žen, kterým se zachytí rakovina prsu v časném stadiu má šanci na vyléčení. Slyšíte mne holky, ženy, dámy?-90%!

Já vás prosím, objednejte se na vyšetření, nečekejte na věkový limit.

Tak, a teď ta kávička zadarmo. Když budete ta moc hodné a dorazíte pro poukázku do OVAHELPU, objednáte se na vyšetření, využijete slevu od své pojišťovny, tak si pak za odměnu zajdete do kavárny a těch ušetřených 300 korun utratíte za mlsku. Třeba takový sachr, nebo větrníček, nebo …. To už nechám na vás :). A já VÁM tu kávu u nás v centru, klidně uvařím také, protože věřím tomu, že to o co se OVAHELP snaží, cenu má. VELIKOU CENU.

🙂 -Z-

Pánové chce to kuráž!

Pánové chce to kuráž, kterou máte, trochu času, ale někdy stačí i milující partnerka 🙂

Včera jsme našli ve schránce obálku.

V rámci národní kampaně pro zdraví prostaty, rozesílá nejmenovaná firma, obchodující mimo jiné i s doplňky stravy, informaci, že si může každý muž nad 50 let objednat domácí test PROSTATY zdarma, ovšem s krabičkou nejmenovaného produktu firmy – za cenu balného. Nehodlám komentovat způsob vázání získání něčeho s něčím, co ani nechcete. To jsou praktiky dnes již obvyklé a každý člověk se může svobodně rozhodnout, zda na tento obchodní vztah přistoupí. Informování mužů o možnosti získat test DOMÁCÍ, tedy možnost otestovat si PSA v soukromí považuji za věc dobrou. Já kvituji, že možná taková obálka včas pinkne do nosu, když ne muže na adrese doručení, tak alespoň jeho partnerku, pakliže ji má. Já se přiznám, my- můj muž- volíme raději odběr krve v ordinaci naši praktické lékařky. Ale jako vykřičník je ta obálka velmi dobrá.

Jsou i muži, kteří na otázku, zda mají v normě hodnotu PSA, neuměli odpovědět. Protože mnohdy nevěděli, o co jde. Vím to, ptala jsem se. Ne že by byli hloupí, abychom si rozuměli, jen se prostě nezajímají. Mnohem častěji však ani nesledují zdraví své prostaty, je to ten vrozený ostych mužů. No to snad ne, budu někam chodit, a děda nechodil, a taky se dožil, a dejte pokoj, nemám čas, a dejte pokoj, kdo by o takové věci mluvil… A půjdu a bude si někdo myslet, že jako chlap mám problém, a nic mne nebolí… i takové byly odpovědi.

Přitom je to TAK JEDNODUCHÉ, TAK MOC, MOC PŘÍNOSNÉ, FUNKČNÍ, doslova DAR PRO ŽIVOT VE ZDRAVÍ, navíc vyšetření hradí pojišťovna. Je to ZADARMO 🙂

Tak trochu informací- co to je to, PSA? Jde o otestování hladiny takzvaného prostatického specifického antigenu (PSA) v krvi. To je bílkovina, kterou vytvářejí buňky prostatických žlázek. Vylučují tekutinu, která se stává součástí ejakulátu vycházejícího z penisu při pohlavním vyvrcholení. Malé množství tohoto antigenu se dostává do krevního oběhu, a proto může být detekováno z krevního vzorku. Jen Vám sestřička odebere malé množství krve. Vysoká hladina PSA může signalizovat skrytý problém prostaty, v tom případě následuje vyšetření další.

Muži by si měli nechat udělat krevní odběr už ve 40 letech. Podle jeho hodnoty by pak měly být určeny další intervaly, kdy vyšetření PSA opakovat. Riziko vzniku rakoviny prostaty se významně zvyšuje po 50. roce života. Každý muž by tedy v tomto věku měl pravidelně absolvovat preventivní kontroly. Muži po padesátce by měli toto vyšetření absolvovat jednou za 1–2 roky při preventivní prohlídce u praktického lékaře.

Kromě testování PSA se v případě karcinomu prostaty k diagnostice využívá také vyšetření pohmatem per rektum, tedy přes konečník, a právě toho se muži obávají nejvíce. Jde přitom o nebolestivé vyšetření, které trvá doslova pár okamžiků. Jde jen o to, překonat stud a vydržet. A pány chápu, příjemné to není, ale jde jen o chviličku, to se přece zvládnout dá. Provádí jej praktický lékař v rámci běžných preventivních prohlídek, případně internista nebo urolog. Toto vyšetření pak doplní výsledky krevního testu. Pokud je hodnota PSA nižší než 2,5 nanogramu na mililitr a současně kontrola konečníkem normální, znamená to, že nález je negativní a postačí vyšetření opakovat jednou ročně.

A proč říkám: stačí i milující partnerka. Milé dámy, ženy, manželky, přítelkyně. Každá, která máte toho svého, milého, milovaného, jednou za rok se na něj usmějte, pohlaďte ho a řekněte: už ses objednal na test PSA u naší doktorky? Nebo: lásko, ve středu ráno si prosím zajdi k naši doktorce, odebere ti krev na PSA. Nebo jinak, vy máte fantazie dost. A proč to máte hlídat? No přece proto, že ti naši milovaní nemají mnohdy čas, mnohdy se stydí, mnohdy nemají ani zájem, dokud nehoří, doktora nepotřebují. A protože je máme rády, tedy alespoň někdy? Já se taky ptám. Můj manžel chodí pravidelně, na odběr, pak si jen zavolá sestřičce pro výsledek a má rok klid. Je zodpovědný, já jeho přístup oceňuji.

Tak Vám přeji kuráž a zdravé hodnoty pánové. 🙂 -Z-

A vy nemáte facebook? No tak to asi nemáte šanci!

Taky se vám stalo, že na vás po záporné odpovědi na tuto otázku tazatel hleděl jako na Marťana? Spíše asi ne, protože ten zpropadený FB mají snad už i všechny děti, a přiznávám teď, ho začíná budovat dokonce i OVAHELPJ.

Ale, popořadě.

Mám velkou averzi k virtuálnímu světu. Zažila jsem v roce 2008 kybernetickou šikanu. V roce 2017 se mi díky zneužití anonymity IT obrátil život naruby. Nikomu to nepřeji a je jedině dobře, že je to dnes trestný čin. Je to totiž odporné, schovávat se za anonymitu internetu, ničit tak někomu život a ještě se cítit jako vítěz. Internet je bohužel často zneužíván.

Když jsme začali formovat OVAHELP, dala jsem podmínku: pouze webové stránky, to bude stačit. Měla jsem štěstí, naše logo nám vytvořila paní Monika Hájková. Napsala nám k návrhu loga tak nádherný dopis, že jsem neváhala. Navíc nám nabídla i postavení stránek. Stará se nám o ně i dnes. Zdarma! Zní vám to jako zázrak? Ale to my v Ovahelpu máme skoro denněJ.

Takže, web by byl, pomalinku ho doplňujeme, přidáváme okénka, příspěvky, jsme laici, takže je to často kostrbaté, Monika má s námi zlatou trpělivost. Přišla první akce, přišli noví návštěvníci, noví členové. Noví přednášející. Přesto jsem měla pocit, že web a letáky v ordinacích lékařů nějak nestačí. Dnes lidé žijí jinak, nemají potřebu někam chodit, sdružovat se. Skoro vždy padla otázka, zda máme ten lidský zázrak FB.

Dcera přivedla do kanceláře svého kolegu z práce. Jiří TILL, neskutečně chytrý, empatický a schopný mladý muž. Má generace občas říká: ti dnešní mladí nic nedělají, nic neumí, jen vše chtějí zadarmo, flámují, mama hotel apod. Já se musím omluvit těmto mladým lidem. Ve většině případů to totiž není pravda, jen další předsudek, OVAHELPu pomáhají úžasní mladí lidé, ale o tom jindy. Jirka mne doslova posadil do židle. Svou pozitivitou, nasazením, ochotou. Jen jsme mu řekla, co děláme, kam míříme, pověděla jsem mu o svém květnovém nápadu, a už to jelo…

A došlo na facebook, pochopila jsem, že strach musí stranou, že to bez něj nepůjde. Vyfasovali jsme milou slečnu Táňu, a ta nám FB vytvoří, doplní, protože to umí. Protože se FB musí doplňovat, údajně musí žít. Došlo i na úskalí, Jirka nařídil: fotky, videa! Musíte absolutně vše fotit, doba a FB si to žádá, lidé to potřebují!

Každou naši schůzku zakončí povelem KUK a fotka, nikdy nestihnu skočit pod stůl. Nesnáší focení mé osoby, jsem veliký introvert, proto volám, omluvte prosím mé vyjevené obličeje na obrázcích, je to pro mne utrpení, ale musím, protože FB a Jirka to po mně chce!

Měli jsme setkání ovahelpaček, normální babinec, kdy jsme si plánovali akce na další období, organizační plán. Pak káva, i šampus byl, Helenka ho má ráda, a my jsme si srkly také, koláčky, pohoda, radost z vykonané práce a domů. A v noci to přišlo- nemám fotku! Neudělali jsme jedinou fotku, nikdo neuvidí, jak jíme koláč! No to bude malér! Kdo mi uvěří, že byl babinec!

Schůzka s panem poslancem Juchelkou v kanceláři. Byl hodný, přišel, vyslechnul mne, nabídl pomoc, úžasné setkání s neuvěřitelně lidským člověkem. Euforie se mne držela dvě hodiny…a bác! Nemám fotku!

A tak teď píšu. Už máme FB, tedy v hrubých rysech, ale bude brzy hotov. Takže možná teprve teď existujeme, žijeme a vezmou nás na milost i odpůrci akcí, schůzek, přednášek. Ano, přiznávám, chybí mi fotky, nikdy jsem nemusela dokládat co jím, kam jdu, s kým mluvím, co jsem si koupila. Svět si to žádá, polepším se tedy.

A víte co? Dnes odpoledne mám schůzku s panem hejtmanem. Noc jsem trémou nespala, chápu schůzku jako zodpovědnost pro OVAHELP. Co když budu koktat, co když něco zapomenu, proboha co já vlastně řeknu! Ale jdu! A co více, já se pokusím nezapomenout. Pane hejtmane promiňte, musíme se vyfotit. Svět a FB si to žádá.

🙂 -Z

Příběhy na stránkách OVAHELPu

Na našich stránkách zveřejňujeme příběhy lidí, kteří prožili rakovinu na vlastní kůži. Ne, nemám v úmyslu se tady bít v prsa s tím, jak jsem úžasná, a že jsem to vymyslela. Tento způsob, což jsem opravdu zjistila až nedávno, používá kdekdo.

Co je tedy u nás jinak? A proč to děláme?

Příběhy jsou od lidí živých, mnozí jsou již členy našeho centra. Jsou to fakta. Neslouží k tomu, abychom se zlobili na lékaře, abychom si vylévali zlost na zdravotnický personál, když se někdo nezachoval, jak jsme očekávali. Abychom se litovali. Abychom se v tom utápěli.

A píšeme pravdu. Než jsem uveřejnila svůj příběh, dala jsem ho přečíst jedné ženě. Ta se pohybuje na poli meditací a podobných aktivit, byť sama rakovinou prošla, mnohé, spíše málem vše, má nastaveno jinak než já. Až opačně. A ta mně řekla: jestli to tam dáte, já být pacient, tak si po přečtení vašeho případu rovnou hodím mašli. To mne vylekalo! Ale přesto jsem tam svůj příběh dala. Co chci od druhých, musím respektovat i já. Řekla jsem si, přece se nechceš stylizovat, přetvařovat, přece to neděláš pro popularitu! Přece musíš říct, jak to bylo!

Tak proč tam dáváme tyto těžké chvíle lidí, kteří nám takto projevují důvěru?

Myslíte si, že je to snadné? NENÍ. Např. případ Ivanky, v produktivním věku onemocněla rakovinou rekta. Je zvláštní- všichni HO máme, ejhle zadek, vylučování, když vše funguje, voláme hurá, ale když na to dojde, když se o tom má mluvit, co se stane? Ticho a stud. Ani zdraví nedokáží komunikovat bez ostychu. A Ivanka? Sebrala odvahu a řekla Vám o tom. Tak, aby ukázala vkusně a s citem, co to znamená. Co se může stát komukoliv z Vás!

Libor, mladý muž, rakovina prostaty. Znáte hodně lidí, kteří dokáži vykreslit tu těžkou chvíli s humorem, aby motivoval jiné muže: najdeš bulku, kašli na ostych, mazej k doktorovi! Trenky dolů! Jde Ti o život!

Renáta, zdravotník a pedagog, nebála se říct i o nešvarech negativního, mnohdy opravdu neosobního chování zdravotního personálu.

Nevyjmenuji Vás všechny, to není totiž to, co Vám chci teď říct.

Existují tzv. zavedené pravdy a polopravdy. Uvedu jich pár.

Mnohdy se tvrdí, že kdo zdravě žije, zdravě se stravuje (i když už se začínám ztrácet v tom, co vlastně zdravé je, neb i zde jsou módní vlny), má pravidelný nebo aktivní pohyb, myslí pozitivně, nemá nadváhu, v rodině rakovinu neměl a nemá, apod., ten NIKDY rakovinou neonemocní! NE?!! Tak si prosím přečtěte příběhy těch lidí, budete překvapeni, rakovina si totiž nevybírá, a já sama jsem vzorec jejího výběru nenašla.

Nebo: chlap a rýmečka = chlap umírá, houby vydrží, apod. Kde se to vzalo, že se říká: chlap přece nebrečí? Není to vhodné? Proč? Vždyť je to člověk. Má emoce, má city, stydí se, bolí ho to, jako kohokoliv, tak, co to jsou za řeči? Dámy prominou.

Nebo: to možná zažila většina pacientů s rakovinou a obvykle od lidí, kteří ji nikdy neměli: musíš myslet pozitivně! Bojuj! Já tyto dvě věty nemám ráda ani dnes, i teď mne rozčilují. Myslím si totiž, že nejde o boj, ale chuť žít, zvládnout to. Přijmout tu situaci, zamyslet se, co to mohlo způsobit, vzít si ponaučení pro sebe. Začít myslet na sebe, odpočívat, vyhnout se stresům, přehodnotit priority, nejít v ničem proti sobě, zlé lidi vyhnat ze svého života, a já nevím co ještě. Protože jde o život!

A je v pořádku, plakat, řvát, křičet, klidně i něčím praštit, když si nevíme rady, jak dál, a strachy se třepeme třeba o to, kdo nám vychová děti, když nemoc neustoupí. Vždy to je proces, má fáze, a ať

děláte, co děláte, ať máte třeba pět titulů, nebo jen základní vzdělání, ať jste v jakémkoliv věku, nic nejde přeskočit, obejít, obelhat. Jde jen o přijetí, uklidnit se v rámci možnosti, důvěřovat svému onkologovi, chovat se zodpovědně a MÍT SE RÁD. Zastavit se!

Proč ještě zveřejňujeme příběhy: třeba proto, abychom vám ukázali, jak jsme mnohdy narazili na hrubou sestru, nebo na nezájem lékaře. Protože i toto k tomu patří. Jak někdo musel půl roku čekat, než se domohl správného vyšetření, protože byl příliš mladý na to, aby to byla rakovina, a prosím vás, to jsou běžné problémy…Jak jsme kolikrát zůstali s pusou dokořán, když se nám stalo něco, na co nás nikdo neupozornil. Vždyť i lékař je jen člověk, není to stroj, není to Bůh. Takže- něco se vám nezdá, něco ve vašem těle je jinak, objevila se bulka, krev, jiná barva znaménka, bolesti a nafouknutí bříška delší dobu? Běžte k lékaři, nechte si vše vyšetřit. Protože rakovina v počátku nebolí! Naše tělo je moudré a dává nám signál!!! A co běžně děláme? Pilulka a jedeme dál! Já jsem nebyla jiná!

Všimli jste si, že lékárna je dnes spíše supermarket? Bolí vás hlava, chcete pilulku, musíte přece do práce. A nabídka? Celý regál, vyberte si. Třeba jen na bolení hlavy! Už jsou pilulky na vše a proti všemu, jsou na to i reklamy ve správný čas. Není to však jen potlačování příznaků? Umlčování těla, které nám říká: hernajs, mám tě dost, řeš to!!

Nechci jmenovat a dělat reklamu, ale jsou pojišťovny, které posílají lidem pozvánky na vyšetření formou bezbolestného! Testu zdarma!, který si může každý udělat sám, ve svém domově, bez čumilů, pohodlně, a ano, jde zase o ten náš zadek, no a co?! Takže rozesláno 100%, pro test dojde 12%!!!! a donese ho k lékaři se vzorkem 6%!!!lidí! Přitom rakovina tlustého střeva je jedna z nejčastějších a je těžké ji zvládnout, protože v měkkých tkáních to jde šupem!

Takže co? Lenivost, alibismus? Musíte na poradu? Musíte do týmu? Když to prošvihnete a onemocníte, zjistíte, že už nemusíte nic. Že se Vám obrátí život i útroby naopak. A že, světe div se, to i v té práci bez vás funguje dál. Divné, že? Co vlastně chceme? Kdo má převzít zodpovědnost za naše zdraví, když ne každý sám za sebe? Bůh? Lékař? Opravdu?

A nezlobte se prosím na mne, za tuto formu trochu mentorského projevu, já nejsem lékař, jen jsem žena, která se ještě léčí, ještě neví, zda to bude O. K., nebo K. O., ale která vidí, že v čekárně na onkologii už během těch 4 let moc lidi ubylo, už nejsou, přišli pozdě, už to nezvládli, už jsou na obláčku. Už vím, jak je člověk křehký a zranitelný.

Když mluvím s lidmi, kteří si prošli onkologickou léčbou, bez výjimky si sdělujeme, a je to takový úsměvný zvyk: operoval mně……můj doktor je……

Všimla jsem si, že každý, kdo řekne: mně léčí doktor Richter, je tak nějak rád, že do této skupiny patří. A každý přidá, to je tak hodný člověk, tak lidský lékař. Ano, i já patřím do tohoto klubu, a také říkám: úžasný a lidský doktor, špičkový lékař, jemuž je vlastní etika, respekt k pacientovi.

A já ještě přidávám, měla jsem štěstí neskutečné, já potkala těch výjimečných více a každý mi pomohl přežít a žít, musím je pojmenovat. MUDr. Heroková, primářka MUDr. Vymětalová, MUDr. Pernicová, MUDr. Záthurecká, MUDr. Bielnik, MUDr. Jašová, a především onkolog MUDr. Richter.

Čím jsou tito lékaři jiní? Nezapomněli být lidmi, a to je pro nás, pacienty tou největší přidanou hodnotou pro život po nemoci, je to naše veliká šance. Stačí říct: děkujeme? Děkujeme!

🙂 -Z-

Příprava programu rok 2019

OVAHELP začal fungovat fyzicky v listopadu 2018. Připravili jsme zázemí, propagaci, občerstvení. Dva týdny před zahájením jsem potkala bývalou onkologickou pacientku, která se nyní seberealizuje v oblasti, která se mi zdála přínosem i pro naše klienty. Oslovila jsem ji a její přednášku jsem použila v dobré víře jako takový bonus po mém uvedení našeho centra. Nejhorší okamžik nastal 10 minut před zahájením. No to jsi pěkně drzá, co jim chceš říct? Ti lidé přišli, mnohdy přátelé, co jim dáš? Proslov o vlastní nemoci? To mají taky, každý má své trápení, ne každý o tom mluví! Už se ale nedalo couvnout. Navíc jsem si uvědomila, že po těch letech doma už ani nedokážu mluvit z patra. Bolely mně strašně záda, musela jsem si zout boty, prostě nic nebylo tak, jak by být mělo. Tak jsem se všem přiznala, že musím mít bačkory. Že jim musím přečíst, co potřebuji říct, protože už neumím málem ani mluvit. Už po prvních větách jsem vnímala jejich empatii, pochopení, podporu. Co říkám teď: děkuji!!!!! Děkuji všem, kteří přišli, jste vzácní lidé.

Ale, nebylo jen vše sluncem zalité 🙂 . Nezvolila jsem šťastně téma první přednášky, možná lidem nesedl způsob prezentace, nemá cenu se v tom vrtat. Na základě této zpětné vazby účastníků první akce přišly pochopitelně velké obavy, že nedokážu naplnit očekávání lidí. Znáte to, velké oči, a vše je jinak. Cítila jsem, že už nemohu tzv. šlápnout vedle, protože lidé nemají potřebu sledovat nějaké předvádění se, mentorování, ale potřebuji cokoliv, co jim pomůže od problémů, moc si přejí relevantní odpovědi a možnost se ptát, potřebují prostor pro vyjádření svých obav, pocitů. Potřebují něco, co nenajdou na tom zpropadeném internetu!

Celý leden jsem tedy měla na pilno. Na webu jsem nastavila v tomto měsíci v kolonce akce prázdno. Nastal kalup. Musela jsem dát dohromady přednášky, které by zajímaly široké spektrum lidí. Aby měli motivaci přijít nejen proto, že JE TO ZADARMO. Aby přišli rádi. Aby se převlékli z domácího, prošli se centrem našeho města a navštívili náš krásný domeček u řeky. Aby třeba i tou procházkou na chvíli oživili naše umírající centrum Ostravy. A došli k nám, posadili se, odpočinuli si, zapojili se do debaty, aby se u nás cítili dobře.

A stal se zázrak! Chvílemi jsem doslova zůstávala stát v úžasu, protože se mi z ničeho nic začali ozývat kvalitní lidé, lékaři, odborníci, ale i zkušení matadoři na poli- dělat dobré věci pro lidi.

Na začátku jsem si říkala: buď skromná a vděčná za to, když zajistíš jednu akci v měsíci. Na konci ledna zjišťuji, že máme program plný do října, kdy dvě, tři akce v měsíci nejsou výjimkou. A patrně budu muset ještě vtlačit někam další body, protože by bylo škoda některé věci lidem neposkytnout. Prostě mi nějak začíná být kalendář malý :). Některé akce ještě ani neavizuji, neb se mi do kolonek na webu nevejdou. Alespoň máme v záloze překvapení.

Zjistila jsem, že je velmi náročné zajistit právě tu účast lidí. Mám pocit, že v této zrychlené a neosobní době, kdy se mnozí anonymně míjíme s hlavou skloněnou, s pohledem zabodnutým do svých mobilů se považuje za vrchol aktivity lajknutí a sdílení. Ještě nedávno jsem, coby starší odrostenka v zajetí nemoci ani netušila, že něco takového existuje. Je tedy možné, že to mám i chybně gramaticky napsané, ale myslím, že víte, o čem mluvím. Stalo se mi, že volala paní a ptala se: ,,prosím vás, ta první přednáška v březnu- máte to na webu nebo na FB? Já bych na to koukla z domu.“ Ne to nemáme, proto opravdu neexistujeme, nejsme klub, nejsme anonymní. A chceme se potkávat, vnímat reakce živých lidí, ptát se jich, co by chtěli příště slyšet, co jim chybí, co by je zajímalo apod. Jsem ráda, že se najdou lidé, kterým stojí za to přijít, seznámit se s jinými lidmi, sdílet zkušenosti, něco se dozvědět. Třeba pan Štefan. Má 80 let, onkologický pacient, náš nejstarší klient, Přišel na svou první přednášku v saku, učesaný, navoněný, vše si zapsal, úplně zářil. Na konci poděkoval a oznámil, že dorazí i příště. Že se po dlouhé době cítil dobře, jako žijící člověk. Vůbec netušil, jak velikou odměnu jsem díky němu dostala. A náš nejmladší klient, 23 let, muž, rovněž onkologický pacient. Velmi si jich vážím, protože muži se jen tak někam se svým zdravotním problémem nevydají. A v jedné ostravské nemocnici teď leží další mladý muž, je mu teď hodně těžko, ale nevzdává se, poslal mi vzkaz: hned jak se dám dohromady, zapojím se, těším se na to! Denně mu věnuji myšlenku s přáním, aby to zvládl!

Takže pane Štefane, budoucí kolego 🙂 a všichni ostatní, možní návštěvníci našeho centra OVAHELP: přijďte, moc se na vás těšíme, opravdu se snažíme a stojí to za to 🙂 .

A malá ochutnávka nezveřejněného: můžete se těšit v červnu na doktorské historky a přednášku na téma: proč zemřela Evita Perónová (téma hlavní: rakovina děložního čípku) od MUDr. Radima Uzla. A v září se zasmějeme s Dr. Šmoldasem. Tyto úžasné muže jsme získali pro OVAHELP díky velmi empatické ženy, která se jmenuje Vlaďka

Dohnalová. Díky této paní můžeme lidem poskytnout i trochu odpočinku od starostí. Protože nemusí být jen smutno. Je možné brát život s humorem, i když nám je někdy moc zle a smutno.

Moc se těším na každého návštěvníka našeho centra OVAHELP. A pokud někomu umožníme alespoň hodinu klidu, naději na uzdravení, nebo třeba jen informaci, která mu poskytne odpověď na jeho problém – stojí to za to.

🙂 -Z-

OVAHELP v MAMMAHELPu v Praze

Když jsem po překonání toho nejhoršího, co obnáší léčba a průběh onkologického onemocnění začala uvažovat o založení centra na pomoc podobně nemocných lidí v Ostravě, nejdříve jsem kontaktovala Ing. Janu Drexlerovou. Tato úžasná žena stojí za mnohým kvalitním programem, ale především založila MAMMAHELP. Myslím, že není člověk, který by nevěděl CO TO JE.

Protože v Ostravě její pobočka není, navrhla jsem zastoupení a prostory. Říkala jsem si: už je to zavedené, v jejím duchu to rozvinu. Ale dozvěděla jsem se, že se to Janě v Ostravě nikdy nepovedlo, řekla, že to prostě bylo těžké, že narazila…vnímala jsem, že nechce… teprve teď, po roce práce v této oblasti už vím, co ji odradilo, a chápu- proč se definitivně v Ostravě odmítla realizovat. Popřála mi štěstí, výdrž a zdraví.

Sebrala jsem tedy odvahu a založila centrum vlastní. Osm měsíců jsme vytvářeli zázemí, logo, název, vizuální prvky, veškerou potřebnou administrativu spojenou se založením centra a další záležitosti, které nejsou vidět, ale bez kterých by nic nefungovalo. Protože Jana byla a je mým vzorem, tak jsem se v lednu, kdy už OVAHELP fungoval, vydala do Prahy, k nim do centra. Chtěla jsem Janu potkat. Přivítala mne žena s úsměvem ve tváři. Bylo vidět, že je unavená, ale vymezila si pro mne celé dvě hodiny času. Povídaly jsme si, vysvětlila mi, co vše v centru dokázali, na čem ztroskotali, co se vyvinulo mnohdy jinak, než chtěli apod. Mimo to mi zopakovala, že u nás, v našem regionu prostě narazila.

Poradila mi, kam a s čím je možné se obrátit, co je vhodné, co naopak není třeba vůbec, na co si mám dát pozor. Darovala mi spoustu materiálu, knížky. Provedla mne po celém centru, v každé místnosti byly její spolupracovnice. Každá mi s úsměvem podala ruku. Žádná rivalita, zášť, kyselý obličej. Všude vládla pohoda, příjemná a přátelská atmosféra a klid.

Odjížděla jsem s příjemným pocitem, navíc ujištěna: když nebudete vědět, volejte, pomůžeme. Odjela jsem díky Janě s přesnou představou toho, co vše ještě musím udělat, aby ta práce měla smysl.

A přiznávám, uvědomila jsem si, že má pravdu. I já jsem v plné síle pocítila něco podobného, jako ona- v Ostravě to bylo komplikované. Když jsem začínala, kontaktovala jsem já i má dcera mnohé, již zavedené spolky s podobným zaměřením, jako máme my. Ačkoliv MY jsme tu pro všechny, nemocné i zdravé, ne jen pro jeden segment nemocných. Přesto, potřebovali jsme někdy pouze radu, po rozjezdu centra jsme nabídli spolupráci, pozvali jsme členy jiných organizací na přednášky, měli jsme za to, že přece je jedno, kdo kam patří, že si můžeme pomáhat navzájem. Ale byl to omyl. Jsme vnímáni jako nevítaná konkurence. Každý tu rád tzv. kope sám za sebe. Nikdo nechce změny, mají zavedené systémy, stereotypy. To je v pořádku…. ALE! Přesně jak řekla Jana: tam to lehké mít nebudete.

Jen na první přednášku přišly, dvě členky nejmenovaného spolku, možná jen ze zvědavosti, jak to u nás vypadá, protože se již nikdy neozvaly, neobjevily. Já jsem je viděla ráda, byly to příjemné a usměvavé dámy.

Jsem stále přesvědčena, že ta nevraživost opadne, že se jednou navzájem poznáme, spojíme síly, pomůžeme si. Nemám totiž vůbec chuť ani sílu s někým soutěžit. O to přece na poli vážného onemocnění nejde. Ano, je možné, že my tady, na Ostravsku jsme trochu jiní, tvrdší. Asi proto, že jsme nedostali nic zadarmo, je tu mnohem těžší situace v oblasti sociální, pracovní, nemluvě o ovzduší a dalších faktorech. Ale neznám lidi srdečnější, empatičtější a upřímnější. Za tím si stojím. Jsme tvrdší, ale když o něco jde, dokážeme nemožné. Za poslední rok jsem díky OVAHELPu potkala takové množství kvalitních lidí, kteří již pomáhají, že to považuji za zázrak!

🙂 -Z-

Na začátku byla otázka

Na začátku byla otázka: copak je tohle konec, a nebude to lepší?

Byla jsem 6 let doma. Domácí vězení z důvodu nemoci. V roce 2013 jsem doslova přestala chodit. Přišla naděje v podobě neuromodulace v páteři. Sotva jsem začala ,,běhat“ se dvěma francouzskými holemi, přišla další rána. Rakovina, plnotučný dárek s osmiměsíčním předstihem k padesátým narozeninám. Ve dvaceti jsem si myslela, že v padesáti končí život, že je člověk starý a důchodce. V roce 2015 jsem to vnímala sakra jinak! Stala jsem se špitálním turistou. Po onkologické operaci jsem musela odložit i ty hole, nebylo možné je používat, zbyla ruka manžela, bez ní to nešlo. Už jsem nebyla zdravá, samostatná, nezávislá žena. Veškeré výlety končily v různých ordinacích a na operačních sálech. Nejčastější povel, který jsem slyšela: svlékněte se. Můj obnažený hrudník -a nejen ten, vidělo tolik mužů- lékařů, zdravotních a radiologických pracovníků, že mám tuto nedobrovolnou, ale nutnou exhibici vybranou na čtyři životy dopředu. Začala jsem se bát chodit mezi lidi, aby neviděli, že jsem vážně nemocná, přestala jsem komunikovat.

Před rokem a půl jsem si jednou uvědomila, že mluvím s našimi psy a sama si i odpovím. Že se ptám naši kočky, zda již snědla maso a jestli ji chutnalo. S hrůzou jsem se rozhlédla, zda mne neslyší sousedé, ti by si asi řekli, té ženské přeskočilo J. Asi jsem z té stálé bolesti, samoty, strachu o život, stereotypu a beznaděje začala panikařit. Ale pak jsem si řekla: co když je nás, nemocí velmi omezených v běžném životě více? Co když je nás s tím strachem a beznadějí hodně? A můžu s tím něco udělat? A máš na to, když máš denně bolesti, až z toho někdy šilháš? Neuměla jsem si hned odpovědět. Jistě jsem věděla jen jedno: přece to nemůže být způsob dožití, musí být něco, co mne posune, přece dokážu ještě ,,pracovat“, být užitečná! Díky těžké invaliditě jsem se nemohla vrátit do normálního procesu.

Takže kdo může za to, že vznikl OVAHELP? Naše kočka a dva psi. A strach o zdravý rozum. A vztek, že to přece nemůže takto skončit. Že tohle přece nemůže být konec! Výsledek?

Koukla jsem se na vše jinak, začala jsem nemoc vnímat jako šanci něco změnit. Jako dárek v pravém smyslu slova. A dnes opravdu tvrdím- větší dar jsem v životě nedostala. Zní to jako klišé?

Při onkologické léčbě jsem začala zjišťovat mnohé, pro mne dosud neznámé věci. Totiž, jak plné bývají čekárny před onkologickými ordinacemi, jak málo mají lékaři času, aby se svým pacientům věnovali. Když rakovinou onemocníte, většinou vám nikdo nedokáže vysvětlit, co přesně potřebujete v tu chvíli vědět. A přitom chcete znát odpovědi na zcela konkrétní otázky: jaké mám šance?, jak dlouho budu žít?, jak mě bude vše bolet?, jak mi bude špatně? Prošla jsem si během léčby úplně vším, ostatně jako každý onkologický pacient. Vím, jak po základní léčbě přijde období, které jsem si pro sebe nazvala „já se nevzdám“. To začnete nakupovat různé drahé rádoby léčebné prostředky, které jsou naprosto k ničemu, začnete kontaktovat léčitele. Stejně tak nakupujete spoustu zbytečné literatury- mám asi 40 knížek- kde čtete pořád totéž. Nepřineslo mi to NIC! A tak jsem začala hledat centrum, kde bych se podělila o své starosti, kam bych s nimi mohla patřit. Kde bych našla odpovědi na otázky. Kde bych mohla přiložit ruku k dílu. Nemoc, to je především strašná izolace a samota. Já to tak rozhodně měla.

V Ostravě jsem nenašla to, co jsem potřebovala já. Nehledala jsem klub. Cestu mi ukázal manžel. Navrhl mi, abychom v domě, který vlastníme v Moravském Ostravě na Kostelní ulici, uvolnili prostory. A já abych v nich založila potřebnou organizaci. Velmi mi pomohla i má dcera Pavlína se svým partnerem. A tak vznikl OVAHELP. Se srdíčkem v logu, přesně jak to cítím, jak OVAHELP vnímám.

Jde o centrum pomoci onkologickým pacientům, jak máme ostatně také v názvu. Ovšem hlavním cílem, na základě mé vlastní zkušenosti, je to, aby zde našli zázemí nejenom onkologičtí pacienti, ale také lidé zdraví. Aby se spolu všichni naučili komunikovat. Zdraví by měli zjistit, že my, onkologičtí pacienti, nadále běžně žijeme, akorát máme za sebou docela drastickou zkušenost. Mohou přijít i rodinní

příslušníci onkologických pacientů, protože tato nemoc to bere šmahem a plošně, nám, pacientům obrací útroby a životy, těm kolem nás životy. Nikdo se nás nemusí bát.

A samozřejmě, profesionálové na námi pořádaných přednáškách je informují o hodně důležitých věcech. Přednášejí u nás onkologové, psychologové, praktičtí lékaři a mnozí další… Tři špičkoví lékaři OVAHELPU poskytli garanci, to je pro mne velmi zavazující. Jsou to lékaři, kteří mne znají jako svou pacientku, vážím si toho, že mi věří. Že mne chápou.

Moc bych si přála, aby se z OVAHELPu stalo místo, o kterém lidé vědí, že mohou přijít, pokud budou mít problém. Nemusíte jen volat, stačí napsat e-mail. Na mnohé akce je ovšem třeba se předem zaregistrovat. Dům není nafukovací, jde o to, abyste měli jistou židličku.

Já sebrala odvahu, abych to zvládla, mám ve všech místnostech pohovku, protože nemám fyzickou kapacitu a velmi často si musím kvůli stálým bolestem lehnout, abych mohla pokračovat v jednání se zastupiteli města, s lékaři, se psaním prosby o příspěvek apod. Ale i za těchto podmínek mám víru, že to má cenu, že to musím vydržet! A věřím, že mnozí seberete odvahu a dorazíte mezi nás. Nebo alespoň za mnou. Za jednou z Nás. I kdyby jen na čaj, popovídat si.

Nejsme klub. Nejsme kavárna. Nejsme anonymní internet. Jsme živí lidé. Zažili jsme to. Víme jaké to je. A chceme pomoci k tomu, aby se každý onkologický pacient vrátil do života s nadějí, aby nezažil osamocení, strach z nicoty. A aby se třeba ti zdraví díky informacím nestali onkologickými pacienty.

🙂 Z

Začínáme!

Za tímto rozhodnutím se skrývá hodně práce, velmi hodných lidí. Našim cílem je vytvořit úžasné a pozitivní místo v centru Ostravy, kam budou lidé chodit moc rádi. Věříme, že jdeme správným směrem.

Před 10 měsíci byl založen OVAHELP, z. s.- Centrum pomoci pro onkologické pacienty.

Rozhodnutí- něco takového udělat patřilo v celém procesu k tomu snadnějšímu, následovalo mnoho komunikace, hodně práce hodných lidí, hledání informací, hledání kontaktů. Dovolím si některé tyto pomocníky vyjmenovat, protože bez nich by se mnohé nepodařilo.

Na začátku toho bylo nejvíce: Stanovy, přihlášky, veškerá administrativa. Toto vše vytvořil pan

Zadali jsme poptávku na firmy stran návrhu loga a vytvoření webových stránek. Nabídku poslalo více uchazečů, měli zájem právě díky našemu zaměření, ale nás nejvíce zaujala vize a návrhy paní Moniky Hájkové. Vytvořila přesně to, co jsem chtěla vyjádřit. Logo, barvy, návrhy letáků a propagace, webové stránky- vše nám poskytla formou daru!

Veškerý právní servis při zřizovaní ochranné známky na naše logo i název zajistila firma Macek and Partners z Prahy, za zvýhodněnou cenu.

V lednu 2018 se nám dostalo příležitosti účastnit se Zasedání Ligy proti rakovině v Praze. V prvních chvílích jsme nevěděli, co máme očekávat, ale setkání bylo velmi přínosné. Nejen, že jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o rakovině tlustého střeva, jemuž je tento rok věnována zvýšená pozornost, ale získali jsme i jiný, více lékařský pohled na rakovinu jako takovou obecně. Hlavním důvodem účasti na zasedání bylo osobní setkání s paní Kurcovou Ivou DiS. – místopředsedkyní Ligy proti rakovině. Velmi příjemnou a ochotnou ženou, která nám věnovala dostatek svého času a plné pozornosti při představení hlavních vizí nového spolku OVAHELP – Centrum pomoci onkologickým pacientům, z.s.

Byli jsme nadšení z jejího přístupu, maximální podpory a možnosti spolupráce. Kromě jiného jsme obdrželi podněty, nápady. Nakonec jsme díky Lize proti rakovině získali úžasně zpracované propagační materiály, které máme k dispozici pro své klienty v centru. V Lize proti rakovině pracují lidé, kteří mají srdce na svém místě. Jsou velmi přátelští a ochotní. Přijali nás k sobě do spolupráce a nezištně pomohli.

Museli jsme vybavit prostory pro naše centrum tak, aby se naši klienti cítili dobře, aby se rádi vraceli, a především- aby u nás našli zázemí, informace, pomoc. O zařizování těchto prostředků se postarala Bc. Pavlína Skotnicová, sehnala a zařídila naprosto vše.

Všechny firmy, které jsme oslovili, nám vyšly vstříc, obvykle sníženou cenou produktu, dovozem až do kanceláře. Všichni se tedy stali našimi partnery a jsme vděčni, že můžeme uvádět jejich jména na našich stránkách.

Po celou dobu realizace našeho projektu jsem se setkala s velkým množstvím empatie, soucitu, snahy pomoci. Naprosto každý, kdo byl osloven s tím, že jde o realizaci zázemí pro onkologické pacienty, se nám pokusil alespoň trochu pomoci.

Vše je hotovo, již připravujeme první přednášku, postupně Vám připravíme další akce. Budu ráda, když se naše centrum stane oblíbeným místem pro lidi, kteří za námi dojdou třeba pro radu, pomoc, na přednášku, nebo třeba na kávu s někým, kdo tuto nemoc také zdolal. A budu velmi ráda, když se rozšíří řady našich členů, kteří se budou aktivně podílet na činnosti OVAHELPU a třeba se tak seberealizovat v ,,životě po životě“. Spolu to zvládneme.

Ing. Zdeňka Hyvnarová